10.11.2009 Kousek Sudanu a Etiopske hory

7.10.
Z Khartoumu z kempu odjíždíme až kolem 10. Míříme přímo do Metemy k Sudánsko-Etiopské hranici. Projíždíme kolem kluků motorkářů z moravy (afrikou.com). David přetrhl zadní duši, tak opravují. Předjíždí nás o hodinku později, když obědváme pod košatým datlovníkem čerstvý salát. Cestou je vidět, jak země směrem na východ pomalu chudne. Obydlí se postupně zjednodušují až ke kruhovým domům ze slámy, které budeme vídat v nížinách Etiopie. Kvalita asfaltu se zhoršuje a místy jej střídá šotolina, lidé více žebrají, méně kouří, protože nemají na cigára. Zastavujeme ještě na večeři v Gederefu cca 150 km před hranicí. Ve městě jsme potkali dva dobře mluvící studenty. S jedním z nich nakonec zalézáme do fotografického studia, kde s námi aranžuje fotografii do svého fotoalba.
Po odjezdu z Gederefu, kde jsme kapičku zabloudili, jedeme ještě 120 km, než nás zastaví vojenská kontrola a nakonec přespáváme pod jejich dohledem.

Sudán? Oproti Egyptu je tato Arabská země mnohem čistší. Nejen na ulicích, ale i v lidech. Muslimství se zde zdá být takové méně násilné, tradičnější, otevřenější… Častá otázka zněla: Jsi muslim? Na mojí odpověď že jsem katolík mi bylo řečeno, že to je to samé a byl jsem tedy bratr muslim. Vždyť bible pouze zapomněla na jednoho proroka    Lidé jsou přátelští, zároveň je ale také cítit hlubší chudoba. Ale kromě úplného východu na obydlích stále najdete satelity a mobilní pokrytí je téměř všude. V zemi vládne tvrdý vojenský režim, ale chick-pointy známé z Egyptu zde nejsou a policisté často neví, co si s turistou mají počít. Někde vás tedy nechají okopírovat pasy, jinde si pouze vyzkouší své tři anglické fráze a můžete jít zase dál. Na silnicích se pohybuje mnohem méně aut, možná proto řídí pouze dobří řidiči a najdeme zde nečekaně i silniční ohleduplnost. Kvalita benzínu je nízká, hlavně díky nízkému oktanovému číslu, které se pohybuje odhadem kolem 85, o bezolovnatosti radši ani nemluvě. Je tu všechno dražší, než v Egyptě. Benzín vychází na 12 Kč, v bufetu na ulici se najíte za 30 Kč, flaška koly stojí 20 Kč… K jídlu si můžete dát prakticky to samé, jako v jiných arabských zemích – placky, zeleninu, skopové, to vše na několik způsobů, ale bohužel s minimem koření. Koření je totiž drahé a musí se dovážet. Zemědělství  je možné pouze v úzké blízkosti Nilu, který je naštěstí v Sudanu hned dvakrát (blue nile, white nile) až po soutok v Khartoumu. Zavlažovací systémy potkáte minimálně a většinu země tak pokrývá nehostinná poušť. Ale i poušť je místy obydlená. Žijí v ní pastevci koz, kteří vodu dobývají z desítky metrů hlubokých studní za pomoci neunávných oslíků. Historie země je hodně propletená s Egypťany, proto je tedy i velice stará. Najdete zde pyramidy a chrámy z let 2000 před Kristem, ale o tom by vám musela psát Anička. A líbilo se nám v Sudánu? Líbilo, moc. Pokud bych si měl vybrat mezi Egyptem a Sudánem, neváhám pro Sudán. Zemi bych mentalitou trochu přirovnal k Íránu, kde jsem se cítil podobně fajn a bezpečně.
 
8.10. Etiopie
K Sudánsko – Etiopské hranici jsme dorazili kolem osmé ráno. Opět se opakuje stejná pohádka – pasy, carnety, custom… Na Sudánské straně vše vypadá celkem normálně. Jakmile se kola našich aut vploužila do Etiopie, všechno bylo jinak. Místo moderních hraničních úřadoven nás uvítala stavení připomínající spíše chlívy, zmizely jednotné uniformy a výši šarže jsme odhadovali pouze podle typu zbraně, kterou měli uředníci přes rameno. Veškeré dokumenty byly však vyřízeny celkem rychle. Dokonce rychleji, než kluci stihli dopít pivo v jednom z mnoha barů.
Hranici opouštíme kličkujíce mezi mezky, náklaďáky, lidmi a výmoly. Na asfalt narážíme po pár kilometrech, ale často je střídán uježděnou hlínou, nebo hrubým štěrkem, po kterém cestujeme max 30 km rychlostí. První zastávka je vynucená Aničky tlustým střevem, které odmítlo poslušnost. Já jí za chvilku následuji a do večera je na tom podobně půlka skupiny. Nepomohla nám ani pravidelná dezinfekce meruňkovicí, které máme ještě asi pět litrů. Dojíždíme do Gondaru, kde se  podařilo sehnat nedostatkový benzín. U pumpy Kris zjišťuje od místních pumpařů, kteří mluví anglicky, informace o národním parku Simian mountains, do kterého se chystáme. Po čtvrthodince, kterou jí věnovali, chtějí za informace zaplatit. Zaháním Kris do auta a jdu chlapcům vysvětlit, že jim žádné prachy nedáme, což se mi celkem rychle daří. Odjíždíme a otáčíme se severně k horám, v kterých je naším cílem nejvyšší hora Etiopie Ras Dashen. Cestou si o asfaltu můžeme nechat již jen zdát. Noc v „podhůří“ ve výšce kolem 3200 m.n.m. jsem strávil propocený horečkou a s častými výlety do přírody vyklidit svá střeva. Anička je na to podobně.

9.10.
Vstáváme brzy. Teplota je 5°C, je nám zima a kolem okounějí místní chlapci bez bot a v rozervaném oblečení. Paradox je že umí trochu anglicky. Vločky zbylé od snídaně ale nechtějí. Spíš prostě stojej a koukaj. Jedeme dál do Debarku, kde platíme povinné vstupné do národního parku, ve kterém leží Ras Dashen. K tomu nabíráme do Patrola další povinnou výbavu do hor – scauta s kalašnikovem (prý na zvěr). Scaut neumí žádný cizí jazyk a těch pár našich slov amharičtinou moc nepomáhá. Stoupáme dál po stále se zhoršující cestě. Potkáváme první opice, pak malou skupinku trekařů. Překonáváme sedlo 3800 m.n.m. Krátce po poledni dojíždíme do campu Chennek, kde chceme začít náš trek. Našli jsme jednoho anglicky mluvícího guida, s kterým se pokoušíme dohodnout najmutí mul pro výstup na horu. Dle našich informací by se mělo jednat o levnou záležitost a za ten zážitek by to mohlo stát. Jednání končí, když jsme se nedohodli na počtu průvodců naší skupiny. Místní chtějí na každou mulu pro nás další mulu s vodičem naší muly. Etiopští průvodci a scauti by tedy převýšili náš počet. Půjdeme pěšky. Naložili jsme druhého povinného scauta a stoupáme dál. Naštěstí je cesta suchá, nemusíme ani zapínat čtyřkolky. Pouze je nadmořská výška výrazně znát na výkonu motorů. Hlavně busík má dost co dělat. V jednom stoupání už to neutáhl ani na redukci a musel vyložit posádku. Před busem v poklidu přešel místní kamzík, který má rohy tak dlouhé, že se s nimi může drbat na zadku. Nadmořská výška je znát i na tlaku v pneumatikách, které jsme upouštěli v Sudánu kousek nad mořem. Tady jsou výrazně měkčí, což nám ale v tomto terénu nevadí. V sedle, které podle místních údajů mám být vysoko 4400 m.n.m nabírám do udýchaného busíka opět kompletní posádku a hurá o tisíc vejškovejch dolů do vsi. Zařazená redukce a v největších klesáních ještě vytažená ruční brzda šetří nebezpečně stoupající teplotu brzdové kapaliny. Kolem na strmých svazích jsou všude obdělávaná políčka. Orají tu za pomoci volů s primitivním dřevěným pluhem. Políčka obcházejí s nůšemi na zádech, ve kterých na pole nosí v barelech vodu a z pole průběžně sklizeň. A všude pracují malé děti. Když už to může chodit, hned to pase a hlídá ovce, kozy a koně. Jak to trošku vyroste, šup s dětmi na pole. Naštěstí zde místo mlátičky používají koně, kteří po obilí v kruhu chodí a tím oddělují zrno od plev. Víte proč používají koně, a ne třeba muly? Protože mula a osel při chůzi nezvedají nohy výše, než je třeba   A všemu se smějí poklidně žijící rodiny opic.Ve vsi Chiro Leba zastavujeme u školy, kde nás okamžitě obklopuje hromada místních a zvědavě ošahává auta a pokukuje po našich zásobách jídla. Nakonec přišel učitel angličtiny. S ním jsme se konečně domluvili. Zůstaneme zde přes noc a brzy ráno vyrazíme na trek. Od učitele se ještě dozvídáme, že školu navštěvuje asi čtyřista dětí, vyučuje zde 11 učitelů v celkem 6ti třídách, ve kterých jsou děti rozděleny po 60 až 80. Mazec. Jenom bych rád znal procentuální úspěšnost docházky dětí do školy, když jsou všechny v práci.
Mám teplotu a průjem stejný, jako včera večer. Anička je na tom trošku lépe. Jdu spát v osm, zatímco ostatní se balí na zítřejší trek.

10.10.
Budíček je opět se svítáním. Necejtím se na dnešní výstup. Aničce je dobře. Dohodli jsme se tedy, že tu zůstanu a když se mi udělá lépe, tak vyrazím na část cesty do campu Ambiko, kde počkám na ostatní, až se vrátí dolů. Teplota se mi ale vrátila, takže jsem zůstal ležet v autě.
Horské etiopské vesnice jsou odlišné, od těch v nížině. Obydlí si zde staví ze dřeva oplácaného hlínou. Na střechu dávají vlnitý plech, který je také asi jediným továrním výrobkem Made in Etiopia. Záchod je zde pouhá díra v zemi, takový „suchý turečák“. Na horách není signál na mobil, ani rádio zde nehraje. Nemají dovedenou elektriku, střechy domků tedy nezdobí jinde všudypřítomné satelity. Lidé zde žijí pouze z přírody. Ještě vloni do této vsi nevedla silnice pro auta, veškeré zásoby, které se jim zde tedy nepodařilo vypěstovat museli vozit na koníkách. Za celý den, který jsem zde strávil, ale stejně nepřijelo do vsi jediné auto. Večer si místní chlapi zašli na školní hřiště zahrát na hodinku volejbal, jako by toho neměli dost po celodenní dřině na polích:-). Celkem jim to šlo :-)

Pokračování příště

Honza