česky english

Článek o cestě busíkem do Dakaru

Omluvte mne předem za kvalitu mého písání. Nejsem tak dobrý spisovatel, jako Anička, která psala většinu minulých článků. 

Jelikož jsme s Aničkou na společné dovolené byli již na podzim v bývalé jugošce a Albánii, dohodli jsme se, že vyrazíme ještě každý zvlášť. Cestovka i půjčovna od prosince potřebuje alespoň jednoho z nás v kanceláři, takže jinak to nejde. Anička po vánocích vyrazila na měsíc do Peru. A já jsem se rozhodl jet busíkem po zemi do Senegalu a zpátky. Nápad byl v hlavě již nějakou chvíli. Vnukl mi ho kamarád Ruda, který nakonec se svojí přítelkyní Petrou jede s námi.

Začalo to přípravou busíka. 28.12.2012 jsme se Simbou a Stoupou z auta vyndali rozbitý motor. Pak jsem měsíc na auto neměl čas, takže se nic neudělalo. Začátkem února Vláďa ze Zbraslavi nainstaloval do buse „moderní" motor z VW Golf 1,9 Tdi z roku 94, čímž se busí jízdní vlastnosti zvedly o 100% a spotřeba klesla na 8 litrů. Ještě jsem koupil dvě nové gumy a tím bylo auto připraveno.

Mezitím jsme řešili víza. Naše pasy odjely poštou do Berlína, kde po asi 14 dnech dostaly samolepky s Mauretánskými vízy (94 Eur). Pak s pasy Ruda odjel na Slovensko, kde získal víza Senegalská (ca 25 Eur). Do toho jsme ještě oběhali carnety na auta a papíry byly hotové.

ODJEZD

Ve čtvrtek 28.2.2013 asi v půl šesté odpoledne sedím v busíku v Českém Šternberku, vedle mne zcestovalý a zkušený parťák pes Woody a vyrážíme do Prahy, kde za auto připojuji přívěs se dvěma motorkama, které vezu klukům motorkářům na jih Španělska. Ještě mi Anička na poslední chvíli veze našeho druhého psa Čika, protože cestovatel Woody musí akutně k veterináři. Na spolujezdce si sedá motorkář Honza a přes Německo, Francii a Španělsko přijíždíme do Malagy. Cestou se nám nevyhnuly dvě poruchy - ve Francii upadl výfuk a 100 km před Malagou se zadřelo ložisko na alternátoru. Výfuk jsem přivařil půjčenou svářečkou a altík jsem měl ssebou náhradní, takže obojí bylo opraveno celkem rychle. V Malaze jsme v sobotu v půlnoci a bivakujem na pláži. V neděli dopoledne přiletěl z USA druhý motorkář Martin, kluci složili svoje bavoráky a zmizeli do Maroka. Já jsem čekal až do pozdního odpoledne na Rudu a Fajfku, kteří sice z Prahy vyrazili o 12 hodin dřív, než my, ale do Malagy přijeli o 18 hodin  později. Je třeba podotknout, že Rudovi času ubrala oprava poloosy někde ve Francii. Přesun 100 km jižně na Gibraltar byl za chvilku. Počasí běsnilo, na trajekt do Maroka nebylo ani pomyšlení. Za takové bouře nejezdí. Takže jsme vyrazili na pocourání po večerním Gibraltaru za deště a větru. Alespoň si Čiko očůral pravou anglickou telefonní budku J

Pondělí 4.3.-  ráno trajekt stále nejede. Na loď se dostáváme až ve 20:00. Volný čas celého dne jsme s Čikem strávili expedicí podél osamělého mořského pobřeží, kde i Čiko promok až pod kůži. Po vyplutí trajektu směr Algeciras velká část lodě zjišťuje, že bouře ještě zcela neutichla a jejich žaludky zaplnili nedostačné množství toalet na celém trajektu. Z naší skupinky to odnesl jen Fajfka. Ostatní jsme seděli na židlých, které jezdili po palubě i bez koleček, pili kafčko a dělali, že nám to přece nic se žaludkem nedělá. Uvažoval jsem nad tím, zda při zemětřesení lidi taky dostanou mořskou nemoc.

Po trajektu následovali Marocké hranice, sranda asi na hodinu a za pár korun. Už je známe a umíme jimi projet rychle. Bivakujeme asi 100 km od hranic na nějakém parkovišti před hotelem.

Úterý 5.3. - Středa 6.3.

Projeli jsme centrálním Marokem směr jih. Všude prší, fouká a je příjemná zima, na Atlase dokonce sněží. Všechny koryta řek jsou plné vody, vodákovo srdce jen plesá. Ale loď ssebou nemám.

ZÁPADNÍ SAHARA

Čtvrtek 7.3. se ráno loučíme s Fajfkou kdesi v polopoušti nedaleko Algeciras Fajfka se pomalu otáčí na sever. My valíme vstříc Západní Sahaře (ZS). Ruda platí pokutu 300 Dh za rychlost. Projíždíme městečkem, kde na benzince stopují dva běloši. Zastavuji, že bych je vzal. Litevec je dobrej, ale nakonec z něj vypadne, že chce odjet až pozítří. Ten druhý je přestárlý Francouzký hipík, který smrdí už na dálku špínou a potem víc než já, takže má smůlu.

Města nad spornou hranicí ZS jsou zvláštní. Nové silnice, osvětlené ulice, elektrárna na naftu, ale kromě pár kamionů a aut je tu mrtvo, žádné domy, žádný lidi, žádnej marockej ruch. Naučil jsem se na nekonečné poušti číst za volantem. Z LPčka se dozvídám, že marocký král do regionu nemálo investoval, aby nalákal lidi k přestěhování do této nehostinné krajiny. Mají tu nižší daně prakticky na všechno. Například paliva jsou tu o 2,5 Dh levnější, než ve zbytku marockého království (na ZS 6 Dh). Do města Laayoune, z kterého se mělo stát hlavní město ZS investoval přes 1 bilion dolarů. Za následek to mělo sice nastěhování obyvatelstva ze severu země, ale díky nedostatku práce se zvýšila kriminalita a Laayoune se stalo nejnebezpečnějším městem Maroka. Asi proto jsme si jeho periférii vybrali k přenocování J Ale za jedno pivo nás celou noc hlídala obsluha benzinky.

Pátek 8.3. - budíme se časně ráno. Ruda opravuje špatný odklon na přední nápravě, díky němuž se mu sjeli gumy skoro na plátno. Projíždíme kolem města Foumel el qued. Už to tu vypadá jako ve městě. Jsou tu lidi a konzervárna na rybičky, takže i práce.

OD našeho vjezdu do ZS nás často zastavují policejní kontroly. Pokaždé se ptají na to samé a pokaždé francouzsky. Máme sice pro ně připravený tzv. „fiš", ale ten vše urychluje jen v polovině případů. Rozhovor je vždy téměř identický: Bonžur mesié. Salam. Sava? Sava bjan, šukran. Žneparlepfrancé,žparléinglé. Nacionality? Čeko.Republika Čeko. Profešn? Mekanik. Dou vojtur? Mekanik a pedagog.. Surfing? No. Žurnalist? No, turist. Čeka? Vi. Bir? No bir. Viski? No viski, no cigarets, no suvenír. Turist! (to už dělám, že mě štvou, následuje buď slovíčko „Go", nebo „Pasporte", podle toho, jaký je vedro). Nevim, na co muslimové, kteří nesměj chlastat, chtěj pivo a whisky.

Západní Sahara je okupovaná Marokem. Když roku 1975 ze ZS odešli Španělé, tak celé území vojensky obsadilo Maroko. Mauretánie, která na část pouště měla taky zálusk ze ZS rychle odešla. Maroko vzápětí položilo pásy fosfátových min u hranic s Mauretánií a kolem strategických míst. Na ZS žijí lidé, kteří si říkají Saharawi, svoji zem nazývají Hammada a rádi by zde založili autonomní demokratickou republiku, což jim samozřejmě marocký král nedovolí. Na jednu stranu to může být dobře, možná by vznikl nový stát založený na islámu a poměrně nebezpečné blízko Evropě. Více o problému k dočtení na webu arso.org, nebo na stránkách Unprofor, které je zde přes nevůli krále velmi aktivní. Největší oponenti marockého postoje vůči lidem Saharawi jsou Španělé, kterým ZS dříve patřila. Zřejmě proto tráví španělští cestovatelé na policejních checkpointech mnohem víc času, než my a jsou také nejčastěji ze Západní Sahary vyhošťováni. Takže Španěly do auta nebrat.

MAURETÁNIE

Na konci marockého území Západní Sahary jsou hranice s Mauretánií. Přijeli jsme k nim asi v 7 večer. Už se tu leskla fronta dobře 15ti aut. Většinou Mauretánci, Maročani, Senegalci a lidé z Mali. 3 auta patří Portugalské skupince, která veze nějakou lékařskou pomoc a lidi na stavbu porodnice do Burkina Fasso. Je tu i poslední marocká benzinka za přívětivé peníze. Tankujeme do všeho, co máme a jdeme se postavit do fronty, kde taky bivakujeme.

Sobota 9.3. - hranice otevírají v 9. Marockou stranu jsme zvládli asi za 1,5 hodiny. Byl tam jeden nádherný úkaz. U okénka, kde se odbavovaly osoby, byl pořádný chumel. Přišel jsem s našimi pasy pozdě. Pochopil jsem, že je mám položit na konec dvojitě zakrouceného hada, který se samovolně utvořil na mramorové desce před okénkem do kanceláře policisty. Jak pasy v okénku postupně mizely, tak had byl posunován několika rukami z davu. Nikdo nikoho nepředbíhal, nikdo nekřičel, prostě pohoda. Kdyby to bylo u nás, tak se tam někdo určitě popere.

Mezi zeměmi je asi 5 km totálně zaminované země nikoho. Není zde silnice, jede se po písčité pistě. My jsme s našimi čtyřkolkami projeli v pohodě, ještě jsme cestou několik aut předjeli. Ale ty kamioňáky, ty lituju.

Mauretánský vstup byl asi na hodinu a čtvrt: Celníky zajímala hlavně skupina Portugalců, kteří přijeli těsně před námi. Takže i když jsem vezl několik lahví vína a slivovice a v kanistrech desítky litrů nafty (ani jedno se nesmí), tak nás celkem rychle pustili a Rudovo auto ani neprohlíželi. Líbilo se mi na imigračním. Podobnou budku jsem viděl snad jen v Etiopii. Rudova slova: „tam ne, to jsou toalety" se nevyplnila, opravdu šlo o pasové oddělení, které sídlilo v  boudě z rezavýho plechu. Za hranicemi je potřeba koupit povinné ručení na Mauretánii (cca 1 Eur/den), vyměnit nějaké jejich peníze. A pak už opět pokračuje poušť ve stylu Západní Sahary, jen zde se nazývá Mauretánií,

Přejezd celé Mauretánie je cca 680 km. Až do hlavního města Noukchad je parádní asfalt, takže to ucejpá. Cestou je minimum osad a ty které potkáte, tak jsou opravdu hodně chudé. Dlouho jsem takovou chudobu neviděl, radši ani nebudu psát. Samozřejmě jsou zde zase policejní kontroly, přece jen se jedná o jednu z nejnebezpečnějších zemí kontinentu. Ale vzhledem k tomu, že místní vojáci se jmenují „Brigáde de Arafat", tak nevím, zda by už jen kvůli jménu byli něco platní. Navíc ve většině případů nemají ani střelné zbraně.

Do Noukchad jsme přijeli kolem 7mé večer, Měl jsem tip na bezpečné a pěkné ubytování v centru města. Bylo opravdu fajn a v přepočtu asi za 5 Eur, mohu jen doporučit. Nejdete ho při jízdě směrem na jih na levé straně hlavní třídy a jmenuje se Auberge Sahara. Barák má žlutou barvu, dvůr, kde vás zavřou i s autem, čistá sprcha a WC, wifi, pohoda...

SENEGAL

Neděle 10.3. - z Noukchad to máme na hraniční přechod Rosso necelých 300 km. Odjížíme celkem časně, ale silnice se výrazně zhoršila, takže k hranicíc dojíždíme po mnoha policejních kontrolách asi v půl jedné. Je strašné vedro a všude otravují naháněči, pomocníci naháněčů a pomocníci  pomocníků naháněčů. Je to důmyslný systém, jak dostat z turisty maximum peněz. Nejdřív se bráníte a ptáte se, kde je na tohle stvrzenka. Tak jí dostanete, ale pak za to půl hodiny čekáte někde jinde. Takže jak to zhruba vypadá? Poslední policejní kontrola na vjezdu do městečka Rosso vám dá na ucho v telefonu hlavního naháněče Davida. Ten si o vás zjistí základní informace po telefonu, aniž tušíte s kým to vlastně mluvíte. Dojíždíte v klídku na hranice, když vás začne předjíždět bílý mercedes. Vybržďuje, objedete ho, vyskočí z něj kluk, oblečenej jak na Hawai a běží za váma, že s váma mluvil. Tak mu řeknete, že nemáte prachy a že nechcete přes hranice žádného průvodce. Tak vás tím autem honí dál, kličkuje, troubí, předjíží škarpama, až se sejdete před masivní ocelovou bránou, která je vstupem do přístavu na řece Senegal a zároveň prostorem, kde máte vyřídit veškeré „formality" nutné k překročení hranice. Zjištujete, že voják, který hlídá tuto ocelovou bránu vás dovnitř nepustí, pokud nebudete mít Davida, nebo některého jeho pomocníka. Svolíte tedy, že dáte na Davidovi rady a opět mu opakujete, že mu nedáte ani cent. Samozřejmě Davidovi to nevadí. On si nahrabe z toho, co dáte na úplatkách všem okolo. Následně vjíždíte do jámy lvové, ze které se dostanete o pěkných pár Eur lehčí. Začíná to kopiemi pasu, ty byly tuším za 600 všechny 3. S kopiemi běžíte na police, kde vám pasy za 3000 na kus orazítkujou, takže už z brány zpět do Mauretánie nevyjedete, protože jste vy jako osoby venku ze země. Ale vaše auto ne. Takže vás maj. Do toho je 45°C ve stínu. A dozvídáte se, že customs maj do 3 maňána, že je vedro. Tak si jdete hrát se psem k řece. Tam vás furt otravujou pomocníci pomocníků, že zaříděj, abyste nečekali tak dlouho, ale samozřejmě zase za bakšiš. Takže radši čekáte do tří. Ve tři zjišťujete, že nemáte na pojištění auta do Senegalu, který se samozřejmě musí koupit v Mauretánii. Takže nákup pojištění za 27 Eur na auto. Další položka je úplatek na customs. Přece nechcete, aby vám tu do zítřka prohledávali auto, že? Takže 4000 za auto. A nakonec si jdete koupit lístek na trajekt. Měl by dle ceníku stát 5000, ale majitel společnosti prohlásí, že v techničáku je sice napsáno, že auto váží 2600 kg, ale doopravdy má víc než 3 tuny. Takže si kupujete lístek za 7500, protože jinej trajekt tu nejezdí. Skoro vyhráno. Poslední úplatek je 1000 někomu někde za něco, už ani nevim za co. Pomocník David mizí, mi najíždíme na trajekt a s námi jde týpek, který nám po smlouvání za 15 Eur přislíbil protažení na Senegalské straně. Tam to s jeho pomocí jde jako po másle. Pasy jsou za půl hoďky hotové, auta včetně carnetu za další půhoďku a jsme v Senegalu. Úplně vyšťavení vedrem a mauretánskou úplatkářskou byrokracií už ani nevnímáte, že platíte pár drobných taxu za vjezd do města. Projel jsem hodně hranic po celém světě. Ale tomuhle se snad nevyrovnalo nic. Nejhorší je, že nás to čeká ještě cestou zpátky.

První kilometry Senegalu jsou jako bylinky na ránu. Parádní asfalt, okolo čisto, pěkně oblečený holky. Až do první policejní kontroly, kde chtějí vidět carnet, něco nám razítkujou a říkají si za to 1000 franků. V tu chvíli už se neudržím a začnu všechny vojáky a policajty posílat česky do prdele. Dopadlo to výborně, peníze nechtěj. Akorát mi do auta nasadili stopaře, mladýho vojáčka. Ale je celkem fajn. Chce do Dakaru, kde má dvě milenky. A k těm dvou milenkám má ještě jednu v Rosso a jednu v Saint Louis. V kapsách má dva telefony, které mu neustále vyzvání a on telefonuje a telefonuje. My máme dnes namířeno jen někam k Saint Louis. Snaží se mi nabídnout jednu ze svých milenek, pokud ho hodím až do Dakaru, ale nemá fotku, takže má smůlu J Vystupuje v Saint Louis a my jdeme pocourat po městě, pokusit se vybrat z bankomatu místní měnu a nakoupit nějaké ovoce a zeleninu. Bivakujeme kousek od St Louis v parádním kempíku na břehu moře, který vlastní německý pár. Těžký den nás zabalil do deky už před desátou večerní.

Pondělí 11.3. -  po dlouhé cestě si ráno dáváme maňána zase my. Musíme si trochu odpočinout. Hraju si se psem na pláži, Ruda s Petrou se koupaj v moři, které tu ještě před pár týdny nebylo, pak chatuju s Aničkou do Čech, prostě odpočinek.

Pár slov ke kempíku. V září 2012 německý pár koupil pěkný kus půdy u delty řeky Senegal. Postavili si zde dům, pro návštěvníky kempu pěkné toalety, kemp dovybavili altánkem, vysadili pár palm a krásná budoucnost se jen rýsovala. Ale jednou přišla velká bouře a úzký poloostrov, který dělil Atlantský oceán od říčního ramena řeky Senegal bouře odnesla. Od té doby již nemají kemp na břehu sladkovodní řeky Senegal, ale na břehu Atlantiku. No jo, řekne si každý, vždyť to je lepší, než řeka...ale moře má tu nevýhodu, že se na něm tvoří velké vlny. A tyhle vlny jim teď berou kousíček pozemku za kousíčkem a oni se s nimi perou, aby jim jejich sen neodnesl oceán. Byla by škoda takhle pohodového rodinného kempu, málokde jsem se cítil tak dobře, jako tady. Cena 3000 Franků za osobu. Pokud sem pojedete, tak se jmenuje Palava a najdete ho na souřadnicích:

Kolem druhé odjíždíme směr Dakar, kam to máme asi 250 km. Cestou se zastavujeme v nějakém Senegalském městě, kde pes Čiko málem utrpěl újmu od stáda koz, které ho hnalo přes polovinu tržiště a mne za ním J

Byl jsem varován, že dakarská doprava je strašná. Ale tohle jsem nečekal. Posledních 20 km městem a jeho předměstími na vytipovaný kempovací flek u hotelu Sunugal nám trvalo asi 2 hodiny. Dojíždíme za tmy, parkujem na pláži, platím za kemp (5000 franků/osobu), večeře, pivo, moře, pohoda... Dáváme si panáka. Slivovičku od Marušky tatínka, na dně flašky jsou parádně nasáté slívy, akorát na teď. Máme půlku cesty za sebou a splnili jsme vytčený cíl. Dojeli jsme busíkama do Dakaru J  Teď už jen s  dojet zpátky.

12.3. úterý - prohlídka Dakaru. Dakar, jak to popsat. Pulzující město, vedro, špína, bordel, černoušci, minimum turistů, hodně krámků se suvenýrama, auťáky,nekonečný zácpy...takový normální Africký město. Pokecal jsem si pěkne s jednou černoškou na hlavním náměstí. Bohužel ona na mne mluvila francouzky a já anglickofrancouzky, tak jsme si moc nerozuměli.

Mám jeden moc pěkný zážitek - byl jsem poprvé téměř okraden kapsářem. Přitom jsem zarostlý, špinavý a nevábný, navíc mám na vodítku psa, kterého se tu všichni bojí, tak nevím, proč si myslel, že v té peněžence něco mám. Ale asi hodinu zpátky jsem vybíral z bankomatu. Že by to viděl? Prostě mne obstoupil asi dvoumetrovej černoch, šáhl mi do kapsy a vyndal peněženku. Já ho chytl do objetí a držel, Ruda v mžiku přiskočil za něj a peněženka za chvíli ležela na zemi neporušená. Kolem ryk, všichni trhovci křičeli, ale nikdo nám nepomoh. No, o nic jsem nepřišel, jenom pes Čiko z toho měl šok.

Teď sedíme na mořském pobřeží v hospůdce ve stínu, pijem pivo. Odpoledne se chystáme k Lac Rose.

f1

f2

f3

Úterý 12.3. pokračování - den nekončil v restauraci u prezidentského paláce v Dakaru na břehu modrého Atlantiku. Došli jsme pomalu k autům a přesunuli se k Lac Rose – slanému jezeru, které má být na pohled růžové. Po několika objížďkách, které nás zavedli do zapadlých koutů vesniček, až se ženy u domků rozčilovali, co tu jako turisté pohledáváme, jsme k němu dojeli. Už zdálky je poznat podle hotelových komplexů, restaurací a reklam na každém rohu. My máme to štěstí, že přijíždíme kolem páté odpolední a akorát vydíme odjíždět poslední terénní autobusy s turisty pryč. Nevěděl jsem, co mne čeká za bránou, ale byly to jen a jen duny. Již posledních pár kilometrů jsme jeli po písku, ničeho jsem se tedy nezalekl a rozjel se po neupuštěných pneumatikách pískem k palmám na břehu jezera, kde jsme si chtěli dát v klidu pivo ve stínu. Dokud jsem měl rychlost, tak busík jel jako po másle a dojel jsem až do lesíka, kde jsem ve stínu čekal na Rudu. Ale za chvíli slyším ve vysílačce, že Ruda zapadl hned na začátku a že potřebuje manometr na kola, který je samozřejmě u mne v kastlíku. Otočil jsem se a rozjel Rudovi na pomoc a za chvíli už můj bus byl taky po břicho v písku a nechtěl se hnout z místa. Ufukuju kola na 0,8 p a rozjíždím se k Rudovi. Ten sedí v písku až po motor a kolem něj se motá hromada černochů s lopatama a pomáhaj a hlavně dělaj, že pomáhaj. No to nás bude stát ranec, říkám si v duchu a jdu Rudovi pomoct. Za chvilku je busík venku. Mezitím již černoušči přišli na to, že na střeše Rudova auta je hromada dětského oblečení a domáhají se odměny. Ruda rozdává, rozdává, černoši se tlačí víc a víc, první z nich lezou na střechu. To už je Ruda rudý vztekem (sám jsem se divil, jak se může takovej kliďas naštvat) a ohlašuje poslední kousky. V tu chvíli se černoši vrhají na moje auto, strkají ruce dovnitř co by kde uzmuli, chtějí ze mě sundat mé oblíbené triko, kalhoty a snad i trenýrky J  Mým štěstím je, že na sedačce spolujezdce sedí pes Čiko a z něj mají i přes jeho malý vzrůst respekt. Rychle tedy odjíždíme k palmám, které jsme si předtím vytyčili za místo odpočinku. Kýžené studené pivko ve stínu palem opravdu bodlo. Popojíždíme ještě kousíček na jih, kde je na břehu jezera restaurace s denním provozem a kde nás v noci nikdo rušit nebude a po několika návštěvách místních lelků usínáme za bzučení komárů.

f4

f5

f6

Středa 13.3. – ráno přijel francouzský majitel restaurace a my jsme odjeli na ca 1 km vzdálené pobřeží atlantiku, abychom nerušili nóbl hosty. Pocourání po březích krásného moře, které je znečištěné plastovými odpady. Jak tu asi muselo být nádherně před 30ti lety, když plasty ještě nebyly. Moře opravdu s každou svojí vlnou přinese nový kousek odpadu, od flašek, přes pytlíky a provazy až po barel s neurčitým obsahem a uloží to do hladkého písku pláže.

f7

Přichází k nám místní obchodník. Nechceme kupovat za peníze, ale pokoušíme se o výměnný obchod za dětské oblečení a plyšáky. Ruda s Petrou získávájí nějaké dřevěné opičky a korále, já jeden náramek. Mám první dárek domů J

f8

Odjíždíme po poledni za největšího horka, kdy je za jízdy v autě líp, než ve stínu pod stromy. Dnes dojedeme na nejjižnější kousek naší cesty, k deltě řeky Saloum do rybářské vesničky Djifér. Posledních 40 km vede po pistě. Díky objížďce projíždíme továrnou na rybičky. Místní rybáři v deltě řeky naloví do sítí tisíce rybiček, které na chvíli nechají projít čmoudem z kouřícího rákosu, aby chytly chuť uzeného a pak je rozloží na rákosové rohože a dosušují na spalujícím sluníčku. Zaměstnává to muže, ženy i děti z celé vesnice. Všechno to neskutečně smrdí a všude kolem je strašnej bordel. Rákos vozí na vozíkách za oslíky z poměrně velké dálky, všude kolem už je asi vytěžený.

f9

f10

Za chvilku projíždíme baobabovým lesem. Na jeho konci je sezonní jezero, z jehož právě vysychajících břehů muži těží sůl, kterou obchodníci na vozíkách za oslíky odváží do města. My pokračujeme po dně jezera stále na jih. Je zde i cesta, která je vyvýšená nad jezero. Ale ta se používá jen v dobách, kdy je v jezeře voda. Jízda po dně jezera je mnohem pohodlnější a rychlejší (70 km/h), než po rozbité štěrkové cestě (20 km/h). Cestou projíždíme kolem benzinky, kde mají stojany na kliku. Ve vesničce Djifér nacházíme kempík, nocujeme za 3000 franků/osobu. Potkávám zde také první evropské turisty v Senegalu, dva vašnivý belgičtí rybáři jsou na dvoutýdenní cestě po Senegalských rybářských destinacích. Piju s nima jedno pivo. Petra si zatím hraje s místní malou holčičkou, s kterou si nerozumí ani slovo, ale viditelně jim to nevadí. V noci je strašný vedro a spousta komárů, na které už nepůsobí ani repelent z jihoafrické republiky, takže musím roztáhnout moskytiéru.

f11

f1x

Čtvrtek 14.3. – dnes je den, kdy po dvou týdnech ani nenastartujeme auta. Máme v plánu zůstat do zítřejšího rána. Celý den tedy relaxujeme. Petra s Rudou sbíraj megamušle z megahromady, na kterou je vyhazují rybáři. Já si hraju se psem, čtu. Odpoledne jedem na piroze na dvouhodinovou projížďku do delty řeky. Když budem mít štěstí, uvidíme nějaký ptáky a opice a tak. Nakonec se jen motáme mangrovníkovou bažinou, občas nějakej pták, opice jsou slyšet někde v houští. Aspoň jsem si vylezl na baobab někde. Nakonec je to celkem fajn projížďka na tradiční lodi. Večer je krátký, útočí komáři, kolem jedenácté už pomalu chrníme.


f2x

Zpátky na sever 

Pátek 15.3. – ráno odjíždíme zpátky na sever, naše cesta se pomalu otáčí domů. Cestou jen občas nějaká ta zastávka na pocourání. A otravujou policajti, chtěj kado, kado! Ty nerozumíš? Prostě dárek. Koukaj na můj mobil za 800 Kč, koukaj na mý rádio v autě, tak jim cpu samolepku Povody, to nechtěj. Nakonec prostě dělám že nerozumim a odjíždim. Teď sedíme s Čikem u delty řeky Senegal v bývalém hlavním městě Senegalu Saint Louis po nedobré večeři v místní hospodě. Zítra nás čeka opět Senegalsko – Mauretánská hranice. Už teď vím, že minimálně jeden papír nemáme v pořádku. A už teď mi ze zítřejšího boje s celníky běhá mráz po zádech. Snad zítra napíšu z Noukchad, jak to dopadlo.

 

V kempu jsem šel vytáhnout nějaké informace o přechodu hranic z kempaře a nakonec jsme spolu vytáhli pár piv a půllitr slivovice a šlo se spát.

 

Sobota 16.3. - vstáváme časněji, než obvykle. Chceme být na hranicích v 8. Máme to jen 40
km, ale cestou nám náš plán kazí několik policejních hlídek. Jedna si ode mne bere mých posledních senegalských 6000 franků a ještě 10 Eur k tomu (tedy celkem asi 18 Eur). Nic jsem neprovedl, ale jinak bychom tam stáli ještě teď. Další policajt mne odlehčuje o „kado" reklamní
batoh od Shellu. Konečně jsme asi v půl deváté na hranicích. Zvolili jsme jižní přechod Diamma, měl by být víc v pohodě, než Rosso, které jsme překračovali cestou na jih. Už první pohled vypadá dobře, žádní naháněči, všechno je tu líné, ospalé. A všechno taky jde jako po drátkách. Jen u každého okénka platíme 10 Eur. Takže pasy a douane Senegal celkem za 20 Eur. Totéž na Mauretánské straně, takže 40 Eur na auto. K tomu jsme platili 4000 FRC za přejezd mostu přes řeku a 500 Maurů za otevření závory. Vešli jsme se tedy do 50 Eur na auto. To je zhruba za stejné peníze, jako v Rosso, ale v klidu, s úsměvem, bez potu a strachu.

 

Cesta z hraničního přechodu Diamma je na Mauretánské straně pista, tedy prašná cesta, místy písek. Projíždí se národním parkem, ve kterém Ruda viděl dvoumetrovýho Varana a přes cestu nám přeběhlo několik divnejch divokejch prasat. Jinak v parku nic moc zvláštního, krávy, černý lidi... Za vstup do parku se samozřejmě platí, tedy dalších 2000 Maur na osobu. Ještě k tomu
mi do auta nasazují maskovanýho fízla, který se mnou jede až do Noukchadu. Ale je celkem v pohodě. Za to, že mi sežral dva banány a vypil flašku vody jsme alespoň rychle procházeli jednotlivými policejními kontrolami. A aby jich u mě v busu nebylo málo, tak si na další policejní kontrole ještě přiskočil další fízl, teď už v uniformě. Vzali to po stejném způsobu, jako senegalský stopařky (ale ty byly trochu hubenější). Nacpali se na přední spolujezdcovu sedačku dva a vůbec jim to nevadilo. Tomu jednomu spíš víc vadilo, že je bus špinavej od cest. A když jsem mu dal ubrousek na omytí rukou, tak zase brblal, že smrdí parfémem a otíral si pak ruce o moje kalhoty, které mi viseli na věšáku za sedačkou. Ještě že vyskočil asi po deseti kilometrech, chtěl taky banán a už jsem měl poslední dva, nechtěl jsem mu dát.

 

Cestou do Noukchad se jinak už nic zvláštního nestalo. Jen mi přestal dobíjet motorový altík, tak jsem rychle přehodil motorovou kabeláž na kempový altík a až přestane být horko, tak se to s Rudou pokusíme opravit.

 

Teď sedíme v již osvědčeném auberge Sahara uprostřed špinavého hlavního města Noukchad. Ráno nás čeká brzké vstávání a cesta vstříc hranicím se Západní Saharou.

 

Zrovna si s Čikem přišla hrát čtyřletá německá holčička. A pak že tu je nebezpečno J

f3x

Neděle 17.3. – z kempu v Noukchad jsem vyráželi časně ráno, ještě všichni spali. Na hranice to máme asi 450 km pustou pouštní krajinou. Zastavuje nás několik policejních a vojenských kontrol. Jedu jako první auto, Ruda neumí ani těch pár francouzkých frází, které jsem se cestou stačil naučit. Kontroly tu zřejmě nikdy neviděly obytného busíka, udivuje je kuchyňka za řidičem, udivuje je ta divná zadní lavice (rozkládací postel)…

Severně od Noukchadu mají ve vesničkách takové camelbagy na vodu. Jsou ze stejného materiálu, jako rafty, obdélníkového tvaru. Některé plné, jiné poloprázdné leží jako vypuštěné lodě. Je to zřejmě nejjednodušší způsob, jak přechovat dlouho vodu, aby se nezkazila.

Taky celou cestu lemují úplně obraný vraky aut. Myslím, že když se někdo nabourá a nechá auto v poušti stát, tak než si stihne dojít pro odtahovku, už má z auta jenom kastli. Opravdu tam nenechají nic, ani kousek nápravy, skla...

Hranic jsme dosáhli kolem oběda. Mauretánská strana byla hotová za hoďku a světe div se – bez jediného kado, bez jediného úplatku. Na Marocké bylo úředničiny víc, dokonce nám i rentgenovali auta. Takže u maročanů jsme si pobyli dobře dvě hodinky, ale taky bez úplatků.

Na Západní Sahaře jsem ukousli ještě asi 300 km a už jedem bivakovat k moři. Stojí tu tři karavany. Dva francouzský a jeden belgickej. Obešel jsem je se slivovicí. Francouzi jsou suchý, jak troud, ještě víc jejich manželky, který se vrátily od moře a hned nám začaly nadávat, ať jedem někam jinam. Ale to už jsem měl z auta vyndanej altík, kterej chrčel a společně s Rudou a s tím 82-letým pohodovým belgičanem, který mluvil obstojně rusky, jsme se dali do rekonstrukce lůžka zadního ložiska. Oprava se povedla, u toho jsme si pokecali s tím chlapíkem, kterej měl sježděnej celej svět.

 

Pondělí 18.3. – dopoledne jsme se přesunuli jen ca 200 km do Dakhly. Není to ta egyptská Dakhla, ale Marocká. Pěkné městečko s dobrými cenami za výborné jídlo. Všude je plno kempujících důchodců z Francie, Německa apod., kteří sem jezdí na celou zimu. Ruda s Petrou jdou spát do místního kempu. Mě se nelíbí, tak odjíždím asi 5 km za město k nádherné zátoce.

V celé pouštní Mauretánii a Západní Sahaře je nejběžnější auto takovej ten stařičkej Landrover. Určitě ho znáte z filmu lvice Elsa, jak mu vždycky říkali nějaký zaklínadlo, aby nastrartoval. Jak to bylo? Nějak „Pane…..“

Když je potřeba v poušti opravit kus silnice, tak to tu maj jednodušší s objížďkama, než u nás. Prostě jenom postaví mužíky tam, kde má vést objížďka a kola aut už poušť za chvíli změní ve slušnou cestu.

Pokud hledáte v poušti hospodu, nebo něco zajímavého, co je trochu dál od silnice, tak musíte dávat pozor na gumy. Ani ne na ty svoje, ale hlavně na ty, které jsou postavené vedle cesty. Zřejmě čím větší guma a taky víc natřená, tím lepší Auberge. Takže pokud si chcete dít jenom čaj, tak hledáte postavenou gumu z trabanta, u které bude jen pár mužíků. Ale pokud potřebujete hotel se sprchou, tak to chce si vybrat cestu, která vede od gumy alespoň z náklaďáku, lepší je ještě z traktoru a taky na ní musej bejt vylitý aspoň dvě plechovky barvy J

 

Úterý 19.3. – Ujeli jsme z Dakhly pěkných párset km. Nekonečná poušť, ale směrem domů to nějak líp jede. Po celou cestu pouští nás provází pískoví hadi. Po silnici se větrem plazí a mrská trocha písku, krásně podle nich poznáte, odkud fouká vítr. Potkáváme jednu holku natěžko na kole, jak jede na jih. Pak asi 30 motorkářů. A nejlepší na konec je běžec. Běloch, ale celej zabalenej v silonový bundě, aby na něj nemohlo sluníčko. Asi se rozhodl doběhnout do Dakaru, tak už měl za sebou první třetinu Sahary. Nechtěl jsem ho rušit, tož jsem se ho nezeptal, kam běží. Ale vypadal odhodlaně.

U benzinky vyfoukávám vzduchové filtry, strašnýho prachu. Z odstřeďováku, který mám ještě před airboxem, vysypávám asi půl kila písku.

Bivakujem zase někde nad mořem. Moře bouří, naráží celou noc do útesů a nechce nám dát klidnej spánek.

 

Středa 20.3., Čtvrtek 21.3., Pátek 22.3. – tyhle dny sleju dohromady. Už jsme v Maroku, opustili jsme Západní Saharu. Užíváme si chladnějšího počasí. Zahnuli jsme na východ do vnitrozemí ještě pod Antiatlasem, který jsme potom přejížděli. Nádherný hory, dalo by se tady trekovat. Je tu i voda a jsou tu fajn lidi, vůbec ne, jako ty severní nepříjemní maročani.

Stalo se mi, že do mne málem naboural spící řidič. Tedy on by naboural, kdybych mu neuhnul. V tu pikosekundu vám v hlavě proletí takových myšlenek – zatroubit a pokusit se ho vzbudit, nebo radši ne, aby proti vám ještě nestrhl volant? Uhnout vpravo, kam už se možná nevejdu, nebo do protisměru vlevo, ale co když se vzbudí a strhne volant na svoji stranu? Co udělá busík, když s ním skočím z toho náspu na to pole vpravo? Nebude lepší trochu do něj ťuknout z boku, aby se vzbudil a nezabil se pár metrů za váma?.... Nakonec jsme se vešli a řidič se probudil deset metrů za mnou, když vjel koly do štěrku. Ani si nevšiml, že jsem kolem něj projel.

maroc

Navštívili jsme nějaké ty tržnice, viděli nějaká pěkná místa, prostě Maroko. A pro přejezd Atlasu jsme si vybrali cestu (od údolí řeky Dades), kterou se mi s Aničkou v prosinci 2011 nepodařilo díky sněhu projet. Teď už je sněhu pomálu, takže jsme projeli na severní stranu Atlasu, kde bivakujeme v liduprázdném údolí asi 2600 mnm a Ruda s Petrou nadávaj na strašnou zimu J

ff

Sobota 23.3. – probudili jsme se do slunečnýho, ale opravdu studenýho rána. Jen jeden stupeň chyběl, aby Čikovi před busíkem zmrzla voda v ešusu. Klasicky se uprostřed pustiny odnikud vynořili dva marokánci, které Ruda obdaroval několikami cigaretami. To je stejně zvláštní vlastnost všech afričanů – máte pocit, že jste uprostřed nekonečný pouště, kde nepípne ani pták a vsadit můžete boty, že nejpozději do půlhodiny je u vás nějakej člověk. Odkud přišel a kde tady může žít bez vody, bez pole, bez koz – to nechápete. Ale je zde, žádná fata morgána. To jsem se trochu vrátil do Sahary J

Dneska jsme najezdili asi 200 km  po horských cestách mimo asfalt. Nádherná údolí Vysokého Atlasu, kozy a ovce, oslíci, zelené louky i kamenné pustiny, hluboká údolí a dravé řeky, které tečou zrovna teď… Moc pěknej kraj, kde ještě lidi žijí tak, jako před stovkami let. V nižších partiích mají hliněné domky se sedlovými střechami, nad 2000 mnm, kde je sníh po delší dobu roku, staví své příbytky z kamene bez jakéhokoliv lepení maltou, nebo hlínou a střechy mají ploché pokryté hlínou, na které roste tráva. Ty původní marocké vesničky na atlasu jsou takové maskované. Domky jsou omítnuté hlínou, která je nasbíraná v jejich okolí, takže splívají s krajinou a vůbec její ráz. Kde je hlína červená, tam jsou domky červené, jinde jsou zase hnědé, ve vyšších partiích kámen neomítají… Jen je pomalu začíná rušit různobarevný igelit, který používají používat jako izolaci proti vodě.

atlasmaroko

Ruda s Petrou mají v busu ohromný pytel s odpadky. Několik dní jsme nepotkali popelnici a neví co s ním. Já ty plechovky od Čikových konzerv každý den zakopu pod pořádný šutr, šlupky od pomerančů letí za jízdy z okna a jiné odpadky prakticky nemám. Když nakupujem zeleninu a ovoce, tak nám nabízejí parádní pevné igelitky. Odmítám a pomeranče si cpu do pruhované tašky, kterou mám přes rameno. Ale kam s tím pytlem? Po celém centrálním Maroku poletují igeliťáky a všude se válí petflašky. Petra nadává, jaký tu je bordel. Já ho nevidím. Jsem prostě naučený filtrovat některý typ odpadu. Naučila mne to Albánie, Rumunsko, Bosna a celá Afrika… Jinak by se mi nikde kvůli bordelu nelíbilo. Nakonec jsme v jednom městě nekoupili chleba, ale našli popelnici a Petra do vysílačky hlásí, že bude radši o hladu, než aby to vezla až do Španělska, hurá. Ale stejně popelnice vysypou za městem do díry a vítr rozfouká igeliťáky po celém okolí.

Komíny. Po celé Africe nemají komíny. Ale Ruda tudle suše v údolí Dades do vysílačky poznamenal: „Hele, tady maj na barákách komíny. Asi tu maj zimu.“ A taky že maj. Když jsme jezdili po Atlasu s Aničkou v prosinci 2011, tak to na kraťasy opravdu nebylo. A teď jsme tu v březnu a zimu tu maj pořádnou. Teď sedím v busíku, ca 1400 mnm, je konec března, jsem v Maroku kousek nad obratníkem raka a sněží. To jen abyste doma nezáviděli J

 

Neděle 24.3.2013 - čtvrtek 28.3.2013

S motorkářema, kteří celý měsíc jezdili po Maroku a užívali si terénu, jsme se dohodli, že se sejdeme v pondělí večer ve Fezu. Naše cesta tam ale nevedla přímo. Zamířili jsme do největšího marockého lesa, kde jsou i opičky a jeden vodopád. Ten jsme stejně jako školní výlety marockých školáků, samozřejmě museli navštívit. K vodopádu byla utržená silnice, takže jsme jeli naslepo po cestách necestách asi 25 km. U jedné odbočky jsme nevěděli zda vpravo, nebo vlevo. Ruda prohlásil, že vlevo jsou vyjeté čerstvé stopy, tak jsme jeli po nich. Za pár zatáčkami jsme viděli jejich původce. Osobní Renault byl obsazen 4mi muži, z nichž 3 měli lakované polobotky a jeden chudák holinky. Ten musel tlačit. Renault se objet nedal, cesta byla úzká, takže jsme se bavili pozorováním jízdy nešikovného marockého řidiče a toho chudáka, který pořád jen tlačil. Ruda jim šel pomoct a vrátil se za chvíli celej hnědej od bláta. Pak jsme dojeli k tak veliké kaluži, že se ji báli projet. Naštěstí na tomto místě bylo místo na předjetí. Renaulta jsem předjel, přivázal si ho za busíka na lano a kaluží jsem ho svižně protáhl. Ruda, který na to koukal zezadu, mi pak tvrdil, že řidič Renaultu celou dobu jen stál na brzdě a kolečka se mu netočila, jak se bál.

Díky té utržené silnici jsme se dostali až sem, do nádherné vesničky, kde na domech zimujou čápy, místo aut tady maj koně a nevede sem silnice.

marockacesnice

marvesnice

Fez je vyhlášené starobylé marocké město s medinou plnou turistů a prodavačů, kteří jsou vám ochotni prodat třeba i vlastní trenýrky. Už ho znám z naší minulé cesty, proto jsem místo večerní návštěvy mediny zvolil možnost zaparkování auta před místním McDonaldem, kde jsem chytil wi-fi. Raději jsem si dal jenom kafe, aby na mne cestovatelský bůh nezanevřel, že jím v Maroku v mekáči. Večer jsme na parkovišti, které nám bylo i noclehárnou, měli pěkný český kroužek, kde jsme si s motorkářema nad grogem povídali o našich cestách.

Ráno mi to nedalo a do mediny jsem přeci jenom vyrazil. Petra někde sehnala již usušenou marockou mátu, tak jsem ji musel mít taky. Medina mne tentokrát příjemně překvapila, bylo v ní mnohem méně turistů a i prodavači byli celkem v klidu. Asi na ně bylo ještě moc brzy ráno.

            Z Fezu jsme si naplánovali přejezd do Ceuty, odkud se dnes chceme přeplavit do Španělska. Vybrali jsme si delší a o to horší zkratku přes severní marocké kopečky. Silnice klikaté, děravé. Pod nimi nádherná údolí a v každém z nich divoká řeka plná vody. V tuto dobu by se zde dalo skvěle pádlovat, sjíždět pěkně jedno údolí za druhým.

            V jenom městečku jsme zastavili na poslední marockou keftu (grilované kousky mletého hovězího). Masa nám udělali hromadu a bylo vynikající, fakt jsme se parádně nadlábli. Ale pořád nám nabízeli, jestli nechcem hašiš. Poodjel jsem kus za městečko na opuštěnej flek, abych si trochu pohrál s Čikem. Za chvilku u mě stály dvě pěkný nový auta a v nich 4 úplně zhulený kluci a že prej půjdem k jednomu na chatu, že tam má trávu úplně všude, že budem hulit do konce věků. Trochu mne překvapovalo, že tady mluvěj všichni anglicky a ne francouzsky. Nepovedlo se mi vysvětlit, že piju čaj a pivo a že trávu nehulim, tak jsem prostě odjel. Ale busík, kterýho řídí dlouhovlasej, dlouho neholenej člověk a na spolujezdci sedí pes prostě nedal spát žádnému z místňáků. Vždycky nás předjelo auto a řidič pak z okénka ukazoval různé posunky. Když jsem nedělal nic, vytáhl z okna pytlík z hašišem a ukazoval mi ho. Pak řidič začal vybržďovat, až zastavil. Tak jsem ho objel, Ruda za mnou taky a řidič se dal opět do zběsilého předjíždění na úzkých a klikatých silnicích a celé se to opakovalo. Do toho protijedoucí auta blikaj a řidiči naznačujou, že maj taky hašiš. Jednu chvíli jsme jeli tak, že předemnou byl jeden hašišák, další mezi mnou a Rudou a poslední jel za Rudou a všichni se nás snažili ulovit. To už jsem byl opravdu rozčílenej a trochu jsem na to šlápnul. Asi se divili, že ta zelená divná pixla tak jede. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se s Rudou, kterému to tolik nejede a asi ho ani nerozčilujou prodejci konopí, domluvil po vysílačce, že se sejdeme ve Španělsku a upaloval jsem odsud, co to šlo. Trávu mi cestou nabízel desetiletej kluk i sedmdesátiletej pasáček ovcí. A nikdo nemohl pochopit, že nechci a že bych se rád prošel kolem řeky se psem a nezhulenej. Byl by to tady opravdu hezkej kraj a rád bych se sem vrátil s kajakem, ale hašišáci mi to tu znechutili.

            Do Ceuty jsem dojel kolem 6té, hranice proběhly úplně v pohodě a rychle, na trajektu jsem byl taky hned a kolem 8mé večerní jsem se vylodil na španělské straně v Algeciras. Tam byla ještě jedna vtipná kontrola všech aut s policejním psem, který hledal drogy. Když jsme s Aničkou před dvěmi lety ve stejném busíku na stejném místě přijížděli ke kontrole, tak jim tenkrát policejní pes radši utekl, než aby očuchával naše špinavé auto. Dneska jsem jen stáhl okénko a když psovod viděl mého psa na spolujezdci a když mi jeho čtyřicetikilový německý ovčák dal obě tlapy na okénko a chtěl se místo hledání drog seznamovat s Čikem, tak nade mnou policajt jen mávl rukou a nechal mne jet. To je zváštní, že jsem mu nebyl podezřelý, jako těm hašišákům v Maroku.

            Na osvědčený bivak na pláži v Malaze to je z Algeciras necelé 2 hodiny cesty. Před desátou jsem už seděl u moře, pil pivo a čekal na motorkáře a na Rudu. Motorkáři přijeli chvíli po mně, Ruda se objevil na vysílačce až ráno. V noci nás prý nemohl najít. To už jsme měli za sebou vlek. Ještě na něj naložit motorky, doladit auta na dlouhou cestu Evropou domů a kolem jedenácté už frčíme směr sever. Španělsko, Francie, Německo... Ze Španělských 25°C to byl doma ve čtvrtek večer do toho mrazu celkem šok. Doma jsem měl za tuhle cestu na tachometru bez 200 km natočeno 15 000 km.

 


Pár střípků z cesty

PSÍ VESELOSTI

Při procházce jedním ze Senegalských městeček se na Čika přilepila koza, nejspíš hlavní manažerka všech koz celého městečka. Za chvilku se jich totiž ze všech uliček seběhlo tolik, že už to bylo malé stádo a hnaly Čika (a i mne, protože ve městě byl na vodítku) pryč. Normálně to bývá naopak, Čiko honí kozy a ovce a ony utíkají před ním.

Při procházce po Dakaru jsme se před školou potkali z velkou skupinou pubertálních děvčátek, kterým se strašně líbil Čiko. Když jsem mu začal házet klacek jejich směrem, dívky utíkali z takovým piskotem, že Čiko na chvilku zapomněl na nejoblíbenější věc jeho psího života – na klacek. Opakovalo se to asi třikrát, až Čiko znuděně odešel, co že to je za blbý holky. Pohladit si ho nakonec nechtěla ani jedna.

O LIDECH A O ZEMI

V Dakaru na benzince zezadu cítím děcko, jak mne tahá za tričko a mluví na mne: „Bonžůr madam“. Otáčím se a dítě úlekem z mých fousů a slov, že nejsem madam, ale monsiňor přestalo mluvit.

Při obědě v Dakaru jsme dostali taky hranolky. Ruda jednu dává Čikovi, ten jí vyplivuje a Ruda se diví. Říkám mu, že psi brambory nežerou. Ruda odvětil, že zapomněl, že jsou hranolky z brambor.

Holky i ženy v Senegalu jsou krásný. Uměj se o sebe hezky starat. Jsou čistý, maj hezký vlasy, jsou hubený, uměj se obléknout. Ale největší krásu jim dává to, jak krásně drží tělo při chůzi. Mám za to, že to je díky tomu, jak nosí všechny zavazadla na hlavách, a ne v rukách, jako holky u nás v Evropě. Několik jsem jich vezl stopem. Je to tu běžná věc, že se stopuje na konci vesnice do další vesnice. Jen si s nimi moc nepokecám, protože moje Francoužština se za ty dva týdny v západní Africe ještě stále o moc nezlepšila.

Francouzi odsud odešli tuším v roce 1960. Od té doby Senegalci stihli zneprovoznit železnici, která vedla přes celou zemi při pobřeží i do vnitrozemí. Ale podle značek u silnice se zdá, že vlaky tu ještě nedávno jezdily. Krásná vícekolejná nádraží ale teď zůstala opuštěná, koleje jsou zarostlá, je to škoda. Doprava je tady taky hodně zajímavá. Většinu vozového parku tvoří francouzské Renaulty a Peugeoty z 80tých i let starší v různém stadiu rozkladu. Nejkrásnější jsou městské autobusy. Používají se staré francouzské Avie (Saviem), kterým vyřezali okénka, aby z nich lidé mohli viset ven. A kde dosloužily francouzké vozy, tam jezdí nesmrtelné stařičké mercedesy, jako všude v chudých státech světa.

Je polovina března a denní teploty mezi polednem a třetí odpoledne jsou na sluníčku nesnesitelné. A to se pohybujeme při mořském pobřeží. Dokonce i místní mají maňána a zalejzaj do stínu palem. Původně jsme se chtěli vypravit do vnitrozemí, ale tam jsou teploty v průměru o 10 - 15 stupňů vyšší. Ze Senegalu tedy uvidíme jen přímořské oblasti. A to jsme zde ještě před začátkem turistické sezóny, která startuje za dva týdny. To už ti turisté opravdu jen celé dny leží ve stínu palmy u mořského pobřeží a chodí do klimatizovaných restaurací v hotelových komplexech, které mají obrovské agregáty na naftu, aby elektřina byla stále a klima tedy ani na chvilku nevysadila? Jižně pod Dakarem je takových komplexů poměrně hodně a my jsme kolem nich projížděli. Jsou tu i přírodní rezervace, do kterých přivezli zvířata z východní Afriky – zebry, antilopy, žirafy, slony…aby se v Senegalu turistům co nejvíc líbilo. To už snad ani nemá logiku. Proč jet v létě do Senegalu a nejet do Keni, Tanzánie, nebo Namibie?

V Senegalu jsou snad jediní afričané, které jsem viděl dobrovolně sportovat. Ano, hraje se zde fotbal, stejně jako v jiných koutech Afriky. Ale není vesnička, kde by po silnici neběžel sportovně oblečený černoch se sluchátky na uších. Na plážích lidi poskakují (joggují, nebo jak se tomu říká), protahují, natahují a vůbec cvičí. Ruda o nich tvrdí, že jsou to všechno budoucí olympionici. V tomhle vedru může opravdu běhat jen špičkový atlet.

Alláhakbar. Senegal je stále muslimská země a třikrát denně se ozývá z tlampačů na mešitách na pásek nahraná slova svolávající obyvatelstvo k modlitbě. V Íránu se celá země zastaví a modlí se, autobusy stojí, čaj se nevaří, všechno čeká. Ale tady se modlí jen malá část obyvatelstva a tlampače vyřvávající Alláhakbar jsou, zdá se, většině lidem spíš na obtíž a do mešity by rádi zašli jen v neděli, jako křesťani. Je to dobře. Na rozdíl od Mauretánie, kde se lidé modlí mnohem víc a kde se běžně zastavují ve správný čas na modlení celé autobusy, se zde cestovatel cítí mnohem bezpečněji.

 

celkem 42 záznamů na 4 stránkách.

1 2 3 4

Newsletter


objednat zrušit

Naše cesta na mapě

ZDE muzete sledovat celou naši trasu, jak ji zaznamenala Čankuova GPS v mobilu.

Větší přiblížení - pouze Arménie a Gruzie

Dále Čanku zaznamenal naše dílčí výlety:

Voda (Gruzie)

Mtkvari (Kura)

Alazani

Pšavis Aragvi

Hory (Arménie)

Zangezur (trek 5 dni a navrat zigulama)

Aragats

 

Copyright © Povoda.cz 2009, Vytvořil: EKdesign.cz, Redakční systém: Merlin CMS