1.11.2009 Zevlování v Aswanu

26.10. - 1.11.  Zevlovací týden

Pondělí

Po noci strávené pod dohledem policistů v Luxoru jsme časně ráno projeli chick-point, který nás v noci nepustil dál, a mažeme dál na Aswan. Trajekt do Sudánu by měl vyplouvat kolem poledne a do té doby je potřeba oběhnout spoustu úředníků a okének na pro nás ještě neznámých místech. Šťovík domluvil „jistého" pomocníka, na kterého jsme čekali tak dlouho, až se přiblížila dvanáctá hodiny, kdy měl jet trajekt. V tu chvíli nám došla trpělivost, tak jsme se vydali ke kanceláři „Nile River Transportation Company", kde jsme se chtěli dozvědět více. Bohužel tam nikdo nebyl - v den odjezdu trajektu jsou všichni v přístavu. Potom jsme ještě s někým místním absolvovali kolečko po úřadech, které ovšem skončilo tím, že jsme žádný úřad nenašli. Nakonec jsme dojeli do přístavu, kde jsme se dozvěděli, že tento týden trajektem neodjedeme. Především proto, že ponton pro auta, který obvykle vyplouvá společně s trajektem tento týden nejede. Nabídli nám, že můžeme poslat auta příští sobotu a potom plout s trajektem další pondělí.

Tento výsledek byl pro všechny velikým zklamáním. Hnali jsme se skoro 5000 kilometrů proto, abychom nestihli tento trajekt. Neviděli jsme Petru v Jordánsku ani Luxor, kluci celou noc vyměňovali motor, posledních pár nocí jsme moc nespali. A když to potom všechno stihnem  dojedeme na místo, tak zjistíme, že to bylo pro nic za nic. Bereme to jako cestovatelskou lekci z trpělivosti. Na cestě jako je tato nelze nic přesaně naplánovat ani uspěchat.

A ta nám začalo zevlování. Ubytovali jsme se kousek pod Aswanem v příjemném kempíku u břehu obrovského Nilu. Večer courání po celkem pěkném Aswanu, dobré jídlo, nábřeží... V podobném stylu jsme se prokousali až do čtvrtka. Egyptské bazary, stánky s místním jídlem, nákup šátků, smlouvání o ceny a courání po nábřeží, čaj v mnoha místních čajovnách.... Mezitím jsme si zařídili vše potřebné pro opuštění Egypta a příjezd do Sudánu. Doladil jsem ještě pár drobností na busíku, které jsme při výměně motoru zapomněli, jako seřídit předstih a volnoběh, dotěsnit únik oleje, odvzdušnit chladič...nakonec mi to zabralo téměř celý den. Ale vrčí teď moc pěkně.

 

Místní silniční doprava

Na silnicích se pohybuje vše od krav, oslích povozů a koňských drožek, starých peugeotů coby taxíků, policejních toyot a chevroletů až po luxusní autobusy a nové toyoty Hilux, Lexusy a samozřejmě náš Busík a Patrol. Všechno toto jezdí po silnicích kvalit našich nejhorších vesnických asfaltek, které mají většinou pouze dva pruhy - jeden tam a druhý zpět. Místní řidiči si většinou umí vytvořit pruhů minimálně pět, kde se rychlosti postupně mění od oslího povozu po autobusy jedoucí 110. Do toho všeho je cca. každých 20 km policejní „Chick point". Délka zdržení na „Chick pointu" je přímo úměrná znalosti angličtiny přítomných policistů. Většinou chtějí „passport" a ptají se „What's your name?", některé výjimky přidají „Where are you from", kde je ovšem potřeba uvést Czechoslovakia, protože o samostatné České republice se ještě nedoslechli. V rámci osvěty jim tento jev vysvětlujeme a v Aswanu nás už po týdnu zdravili ze všech stran pokřikem „Chick, Chick!"

 

Čtvrtek - Výlet v konvoji na Abu Simbel - šaškárna na třetí. 

„Pojedeme v konvoji do Abů Simbeli. Je tam chrám, který přesunuli při napouštění přehrady na kopec" . Ve dvě ráno jsme stáli připravení na druhém konci Aswanu a po policejní kontrole vyrážíme na 300 km dlouhou cestu pouští v „konvoji", pokud se to tak dá nazývat. Konvoj je totiž zjednodušená kontrola policistů a vojáků v policejním státě Egypt, aby měli dobrý přehled, kde se který turista pohybuje. Konvoj nám záhy velice rychle ujel. My cestujeme 95 km/h, konvoj autobusů mastí pouští 120. Když nás dojel poslední autobus, ve kterém byl policista s vysílačkou, tak se nám gesty snažil vysvětlit, že máme zrychlit. Šálek čaje v rukou řidičů našich expedičních vozů dostatečně dobře naznačil to, že to rychleji nejde a tak autobus zpomalil a dojel za námi až do Abu Simbelu. Hned na kraji městečka nám dal vale a spěchal nas parkoviště. Rádi bychom podotkli, že maximální povolená rychlost na dané silnici byla devadesátka.

Parkoviště je plné všech těch autobusů, které nás cestou předjely. Nezbytná cílová policejní kontrola a následné přidělení osobního policisty těm devíti divnejm „čikům" v místních hadrech nás vůbec nerozházelo. Nejdražší kafe v egyptě za 10 liber stálo za starou bačkoru. Další zábavou byl výlet k přehradě, tedy mimo vyhrazené území pro turisty. Velice rychle nás dohonili vojáci se škorpiony v rukách se slovy, že to je nebezpečné, že jsou tam krokodýli a škorpioni. Nenechali se přesvědčit, že krokodýly chceme vidět a že jediní nebezpeční škorpioni jsou zbraně v jejich rukou a odvedli nás zpět mezi ostatní turisty. Tam jsme slíbili našemu policistovi, že už budeme hodní. Následně jsme požadovali slevu na nehorázně vysoké vstupné (v přepočtu asi 300 korun), kterou jsme nedostali. Do chrámu se nakonec rozhodli jít pouze Tomba, Dáša a Šťovík, který ovšem musel opět k policistovi, protože měl v kapse nůž. My ostatní jsme vyrazili do vsi, kde konečně nebyli žádní turisté, našli hospodu, kde jsme se dobře najedli a trávili čas dospáváním zbytku noci a hraním domina. Konvoj zpět totiž jede až ve čtyři odpoledne.

            Konvoj zpět  ve čtyři  nám ujel, ale policisté nás nakonec po dohadování pustili do Aswanu zpět. Asi už se nás „nekontrolovatelných" turistů chtěli zbavit. Den jsme ukončili návštěvou našeho oblíbeného bufetu a návratem do kempu.

Pod dojmen silných zážitků z Abu Simbelu jsme se rozhodli, že plánovanou návštěvu Luxoru raději přesuneme na neurčito. Později jsme na lodi do Sudánu potkali dva české motorkáře, kteří vyprávěli, že po dobu pobytu v Luxoru měli svého osobního polictistu stále za zadkem a dokonce část Egypta projížděli s policejním doprovodem. Stále nevíme, zda policisté chrání turisty před Egypťany, nebo Egypt před turisty.

 

Pátek - neděle: plachtění bez větru

V pátek jsme nafoukli dvě Ria a jedno Colorado, oplachtili jsme je plachtami z ponč. Jakmile jsme lodě postavili, přestalo foukat. Ale podařilo se nám alespoň vypít dostatečné množství rumu, aby plavba byla veselá.

V sobotu jsme s Aničkou vyrazili na loď naložit naše auta. Sraz v přístavu byl v 10. Společně s námi se na ponton mají nalodit 2 velké žluté náklaďáky nějaké cestovky, které Afrikou cestují s klienty stále na sever a pak na jih s útrobami plnými turistů. Po proniknutí skrze všechna okénka, po několika egyptských „pětiminutách" jsme se s auty konečně nalodily. Je půl čtvrté, trvalo nám to tedy dohromady pouze pětapůl hodiny J Ostatní mezitím již najali feluku - egyptskou říční plachetnici, na které se budeme plavit po Nilu zbývající dva dny do našeho odjezdu do Sudánu. Tu jsme nakonec s Aničkou taxíkem dohonily kousek za městem. Druhý den na feluce jsme začali snídaní v rodině kapitána lodi. Pak jsme navštívili zdejší vesnickou školu. Učitelky tu učí děcka od 6ti do 12ti let rozdělené do ročníků. Důležitým faktorem výuky je rákoska v ruce každé z učitelek. Děti jsou fajn všude.

Zapsal Honza