česky english

16.10.2010 - Trek po horach jizni Armenie - Zanzegur

8. den -  Pulden v Yerevanu

Ráno jsme k sobě byli přísní, vstali jsme brzy a pokračovali na Yerevan. Navigaci jsme přenechali druhému busíku, kteří měli nahrané podrobné mapy v mobilech s GPS. Ale nijak to nepomohlo, protože busík před námi předvedl hned na kraji Yerevanu několik riskantních manévrů a pár obratů o 180%. Až jsme začali mít pocit, že se nás snaží setřást. Nesetřásli nás a tak jsme společně zaparkovali pod národním sportovním stadionem - velikášskou stavbou z dob reálného socialismu (i když ty dnešní sportovní svatostánky nejsou o moc krásnější). Kolem stadionu jsme prošli k Památníku Arménské Genocidy.

Arménská genocida je hlavním bodem sporu mezi Armény a Turky. Vše probíhalo v Turecku na přelomu 19. a 20. století a potom za 1. světové války. Arménská verze, která nám zde byla předkládána, je následující:

Za první světové války Arméni (i ti žijící v Turecku) podporovali Turkům nepřátelské Rusko, protože doufali, že případné vítězství křesťanského Ruska by jim jako křesťanům zajistilo více práv. Tím se stali z Tureckého pohledu nepřátelskými živly. Turci k problému přistoupili čelem. Arménské muže vyvedli za města a tam na nejbližším příhodném plácku zastřelili. Ženy a děti potom deportovali do syrské pouště, kde je nechali pomřít hladem. Ukázalo se, že ne všichni pomřeli, protože tisíce arménských sirotků poté vyrůstalo v sirotčincích. Celkem mělo být zabito na 1,5 milionu lidí. V současné době žije v Arménii ca. 3,2 milionu lidí (a další statisíce po celém světě).

Turci naopak tvrdí, žpamatnik armenske genocidy v Yerevanue ke genocidě nedošlo a pokud ano, tak v mnohem menším rozsahu než jak tvrdí Arméni. Z tohoto důvodu také dodnes nejsou otevřené žádné hraniční přechody mezi Tureckem a Arménií.

Procházeli jsme se po památníku a z reproduktorů nám pouštěli tklivou arménskou hudbu. Jako celek to působilo velice sugestivně. Nejvíce mne zaujal „les" ze stromů vysazených různými světovými politiky a osobnostmi, kteří uznávají arménskou genocidu. Z našich politiků jsem tam našla bývalého premiéra Fišera a bývalého ministra obrany Bartáka. Jejich stromky tam stály ve společnosti stromků od Putina, Medvěděva a Jana Pavla II (ty byly ale větší). Prý pokud nějaký politik vyjádří tímto způsobem podporu Arménům, dostane se u Turků v nemilost. Ale není mi úplně jasné, jak tuto nelibost vyjadřují, nedovedu si představit, že třeba Putinovi vzkáží, že je v Turecku nežádoucí. 

 

Do centra je to od památníku ještě nějaký kus, tak jsme se přiblížili auty. Zaparkovali jsme v centru u opery a rozprchli se poznávat velkoměsto. Yerevan působí příjemně zvláště díky velkému množství usměvavých a barevně oblečených lidí. Zapadli jsme do nějaké lepší restaurace v centru, kde jsme si výborně pochutnali na chačapuri, boršči a rybě, to vše za pár korun a s výbornou obsluhou. Potom jsme se vydali s Honzou bojovat proti místnímu pomalému připojení, zatímco ostatní ochutnávali arménské pochoutky na místním tržišti. Vrátili se s výborným sušeným masem, orientálním kořením a dalšími pochoutkami. Nasedli jsme do aut a vyrazili na třistakilometrový večerní přejezd na jih Arménie.

Večerní přejezd se protáhl na noční - silnice nebyla z nejrovnějších a navíc bylo po cestě docela dost kopců a zatáček. Kluci si hráli na závodníky, zastavili je až policajti, kteří je přistihli při předjíždění přes celou čáru. Zde se ukázalo, že neřád to má v životě vždy jednodušší: Když nás dojeli policajti s blikajícím majáčkem, Čanku zastavil u krajnice, zatímco my jsme dělali, že jsme si nevšimli, a jeli jsme dál. Policajti se nemohli rozdělit, takže zvolili snadnější oběť. Čanku zaplatil pokutu v přepočtu 500 korun.

Potom už jsme bez problémů dojeli až do Tatevu a zakempovali u silnice.

9. den - Vyrazime na trek

Vstali jsme brzy, abychom co nejdříve vyrazili na trek do hor. Měli jsme naplánovaný přechod hřebene Zangezuru, který je hraniční s Ázerbájdžánskou enklávou Naxivan. Proto jsme potřebovali především zjistit, jestli je pohyb v této oblasti bezpečný. Místní - a to ani na informacích - nám nebyli schopni mnoho říci, protože co by chodili do hor, když je tam zima, vítr, kopce a vůbec. Dozvěděli jsme se jenom, že někteří turisti lezou na nedaleký kopec Aramazd (3398 m.). Ale všichni svorně tvrdili, že můžeme v klidu jít až k hranicím i po hraničním hřebenu.

zanzegur

My jsme museli pro Woodyho připravit psí batůžek. Ten, který jsme mu koupili před odjezdem byl totiž malý a neměl na sobě poutka na karimatku ani na flašky. Přišili jsme tedy na vrch baťůžku ještě dvě kapsy na půllitrové flaštičky a pásek na přichycení karimatky. Potom jsme mu batůžek naplnili žrádlem na sedm dní.

Po balení, zjišťování posledních informací a nákupech posledních zásob jsme ve čtyři hodiny odpoledne (trochu nám to trvalo, no) vyrazili směr Aramazd. Šli jsme asi tři hodiny do kopce, takže než jsme zastanovali, nastoupali jsme skoro tisíc metrů. Woodyho batůžek se neosvědčil, protože ještě před ukončením výstupu upadly pásky, kterými se poutal na Woodyho. Večer jsme ho tedy museli celý přešít - přišili jsme ho na kšíry na tahání na běžkách, které jsme prozíravě vzali s sebou.

Závěrem pár střípků od našich kamarádů:

František má sra...

Klárka má pentličkou svázanou karimatku.

Breb má s sebou knížku od Pavlíčka, ze které nám hojně cituje, např.: Nejlepší je kupovat si boty o 6 čísel větší - člověk do nich dá na každých -10 stupňů jeden pár ponožek...

10. den - Stale na horach

Ráno jsme vstali a pokračovali ve výstupu. Zjistili jsme, že jsme se ocitli právě mezi dvěmi cestami na vrchol, ale jedna byla moc daleko doleva a  druhá moc daleko doprava, než abychom se na ně vraceli. Na vrchol jsme tedy stoupali metodou stále vpřed do kopce. Po chvíli nám GPS hlásila, že jsme vystoupali 800 metrů a překonali vzdálenost 1,6 km.

Na vrchol jsme dorazili zároveň s vánicí, viditelnost nula, teplota pod nulou, vítr takový, že se nás snažil i s batohy z vrcholu sfouknout. Původní plánovaný postup jsme pro tento den vrcholovka BRRvzdali a začali jsme rychle sestupovat podle buzoly na západ, kde mělo být chráněné údolí mezi dvěma hřebeny a také potůček. Sešli jsme asi 300 výškových metrů dolů a na rovnějším místě na úbočí zabivakovali. Ve spacácích a ve stanech bylo hned příznivější prostředí, tak jsme si uvařili nějaké dobré jídlo, povídali si ve spacácích a za bušení sněhu a větru do tropika stanu jsme usnuli. Jo a my s Honzou jsme pro změnu zase zašívali Woodyho batůžek.

 

František stále se... Zuzka jako lékárnice mu dává smektu a snaží se ho přesvědčit, aby držel dietu. František se brání a k večeři si dal čočku. Zuzka to značila za sebevraždu a odmítla o Františka dále pečovat.

Dnes jsme opet pri uprku z vrcholu pouzili Pavlickovi klasicke hlasky: ...razime cestu klasicky stale kupredu... a ...sila vetru takova, ze jsme se museli pohybovat priskoky....

11. den - Na horach

Probudili jsme se do čarovného mrazivého rána. Kolem stanů několik centimetrů sněhu, ale na nebi svítilo sluníčko. Počkali jsme, až se nám stany trochu vysuší, zabalili a vyškrábali se zpátky na hřeben, ze kterého jsme den předtím utekli. Šli jsme dál po hřebeni v ca. 3000 m.n.m. a pozorovali hraniční hřeben před námi, který jsme původně plánovali přejít. Z toho, co jsme viděli ale vypadal dost skalnatě a ostře, ačkoliv byl jenom o pár set metrů vyšší než hřeben, po kterém jsme právě šli.

rano

Cestu po úbočí nám stěžovala vrstvička sněhu, pod kterou člověk neviděl, kam šlape a jestli tam není šutr, po kterém mu uklouzne noha. Večer jsme zakempovali na ne zrovna příznivém místě v sedle, ca. 3100 m vysoko. Vodu jsme tušili až hluboko pod námi v údolí, tak jsme kromě opevňování stanů proti větru přeměňovali tuny sněhu na hektolitry vody. Jo a taky jsme (jako každý večer) zašívali Woodymu batůžek.

Náš pes si kupodivu z výšky, zimy ani svého batohu nic nedělá, celý den tahá kam se mu zachce (zvláště se snaží Honzu, který ho má na vodítku shodit z kdejakého kopce nebo skalky). A pokud se objeví příhodné místo, začne norovat - baťoh nebaťoh. Vyhloubil si tak cestou několik slušných kráterů. Večer se potom stulí do stanu na svoji karimatku (i když se vždycky snaží natlačit na moji nafukovačku) a spí až do rána jako zabitý.

12. den - Na mrazivych horach

Počasí připomíná zimní vandr - co necháme přes noc před stanem, to zmrzne. I přes den v naší výšce nestoupne teplota daleko přes nulu -  a to nám stále svítí sluníčko. Dneska jsme šli jen krátký úsek - ca. 4 hod -  a zakempovali jsme těsně před zasněženým skalnatým hraničním hřebenem, který se chceme pokusit zítra přejít. Sice jsme měli ještě čas i sílu jít dál, ale nejbližších několik kilometrů bychom nenašli žádné bezpečné místo na bivak. Alespoň se večer v Čankuově Gemmě rozjel pěkný večírek nad přebytečnými kousky čokolády, posledními kapkami pálenky a čajem.

zanzegur

Františkovy zažívací potíže se nemění a František nám mizí před očima. Zuzka se nad ním slitovala a dala mu Ercefuryl. František jí jenom dietní chleba a vločky.

13. den - Utikame z hor

Celou noc jsme poslouchali, jak vítr, sníh a déšť buší do stanů a ana jedeeem na zzzzzylui ráno nebylo počasí lepší. Na přechod hřebenu nebylo ani pomyšlení, takže jsme místo toho sestoupili dolů do údolí. Ze sestupu  cca 1800 výškových metrů mne bolí kolena ještě teď. Odpoledne jsme se dostali k první vesnici a kousek za ní jsme si stopli ZIL, který nás vzal na korbu všechny včetně Woodyho. Z korby jsme mohli obdivovat krásné údolí řeky Vochči a taky doufat, že Zilu neselžou brzdy v nějaký nevhodný okamžik. Potom jsme byli nuceni přestoupit na další Zil -  tentokrát cestářský. Zde se s námi v uzavřené krabici se dvěmi okýnky tísnilo také několik Arménů. Dva z nich nám nakonec nabídli převoz z Kapanu do Tatevu zpátky k našim autům - luxusními TAXI-žigulíky. Chlapík, který to s námi dojednával,  nám navíc v ceně sliboval nocleh v jeho domě v Tatevu. Nevíme, zda to byl záměr, nebo špatný výsledek arménské pohostinnosti, ale když jsme přijeli do tohoto domu, který měl být prázdný, zjistili jsme, že tam v jediné místnosti spí rodina se dvěma malými dětmi (jedno z nich bylo miminko) a navíc očekávali, že za nocleh zaplatíme něco extra. Nechtěli jsme platit víc, než bylo dohodnuto a také jsme nechtěli vyhánět spící děti z postelí, tak jsme raději vycouvali a nechali se zavézt za vesnici, kde jsme dospali ve stanech.

 

14. den -Zpatky do Yerevanu

Ráno se přebalujeme z báglů do aut a potom přejíždíme do Tatevu. Prohlídku zdejšího kláštera jsme si totiž nechali až na teď... Avšak náhle zjišťujeme, že nás tam „teď" nechtějí pustit, protože zítra má přijet prezident na otevření místní lanovky a oni tam na poslední chvíli něco upravují. Co tam dělali, to už jsme nezjistili, zato v okolí kláštera od naší minulé návštěvy zapracovali. Okolí konečné stanice lanovky totiž obložili drny trávy, které vykopávali na stráni u nedaleké vesnice (samozřejmě mimo dohled). Navozili sem tolik drnů, že by jimi pokryli plochu několika fotbalových hřišť. To není nic proti tomu, co provedli na příjezdové cestě - během 6ti dnů, co jsme tu nebyli, pokryli asi 5 kilometrů serpentin, které vedou k Tatevu, asfaltem. Ale ještě stále jim dalších 5 km chybělo, ale to asi za jednu noc nestihnou.

Na zpáteční cestě do Yerevanu jsme zastavili u místního „Stonehenge", seskupení postavených, případně i provrtaných kamenů, některých až tři metry vysokých. Je ale třeba říci, že se místní pralidé v době bronzové měli zaměřit spíš na kvalitu než na kvantitu - šutrů sice postavili celkem přes dvěstě, ale jsou dost neopracované a estetický dojem za slavnějším bratrem výrazně pokulhává.  Zuzku z Brebem nejvíc zaujalo malá fenečka, která s maminkou a bráškou bydlela pod jedním ze šutrů. Za zmínku stojí i malý souvenir shop, který to má ale asi dost těžké, protože to vypadalo, že tam přijede tak maximálně jedna skupinka bláznivých turistů denně a ani nabízené suvenýry nevypadaly nijak lákavě.

Zuzka nakonec Breba nepřesvědčila, aby si fenečku odvezli ssebou a my po nám již známé houpavé, děravé a skákavé asfaltce mažem občas i devadesátkou na Yerevan, kam jsme dorazili kolem sedmé. Předem jsme měli v průvodci vytipované některé hostely. Nakonec jsme jeden z nich úspěšně objevili. Pouze nás to stálo o pár korun navíc, které jsme zaplatili policistům za zákaz parkování před vybraným hostelem.

Konecne jsme se osprchovali (ti odolnejsi udelali ocistu poprve po 14 dnech!) a vyrazili do viru velkomesta. Vedle vyfintenych Armenek jsme si ale pripadaly jako popelky - i v pruvodci pisou, ze Armeni jsou posedli modou a tak to taky na ulicich Yerevanu vypada. Kratsi nez 5 cm podpatek tu snad na boty ani nevyrabeji!

Doporucili nam restauraci Kavkazkaja, kam jsme se hladovi ihned vydali. Bohuzel nas do tohoto vyhlaseneho podniku nepustili se psem, takze zatimco zbytek skupiny uz si objednaval temer vse z jidelniho listku, my jsme s Honzou bloudili Yerevanem a hledali podnik, kam nas pusti i s Woodym. Po hodinove prohlidce nocniho Yerevanu jsme skoncili ve stejne restauraci, kde jsme jedli i minule - Melody Cafe. Tam se sedelo venku a s pejskem problem nebyl. Problem jsme meli spise my s cisniky, protoze zatimco minule byli skvele profesionalni, tentokrat byli vsichni namol a ve volnych chvilich, kdy nas neobsluhovali, se prali u baru. Ale prijemni byli jako vzdy.

Doma jsme se setkali s precpanym zbytkem skupiny.

Frantisek poradnou davkou hoveziho konecne vylecil sve zazivaci potize. Hura! (Uz ted je z nej spis pul Frantiska, tak snad to brzy dozene).

 

Další článek

25.10.2010 - Opouštíme Arménii a objevujeme Gruzii

 

Předchozí články

9.10.2010 - Autem pres gruzinske hory a zastavka na vode

9.10.2010 - Z Ceskeho Sternberka do Gruzie

30.9.2010 - Pred cestou

O Gruzii a Arménii obecně

 


Newsletter


objednat zrušit

Naše cesta na mapě

ZDE muzete sledovat celou naši trasu, jak ji zaznamenala Čankuova GPS v mobilu.

Větší přiblížení - pouze Arménie a Gruzie

Dále Čanku zaznamenal naše dílčí výlety:

Voda (Gruzie)

Mtkvari (Kura)

Alazani

Pšavis Aragvi

Hory (Arménie)

Zangezur (trek 5 dni a navrat zigulama)

Aragats

 

Copyright © Povoda.cz 2009, Vytvořil: EKdesign.cz, Redakční systém: Merlin CMS