česky english

4.11.2010 - Kavkaz a řeka Aragvi

24. den

Jak jste si všimli, minulé  vyprávění končilo v jedné zvláště příjemné Tbilisské vinárně. Popíjení vína se protáhlo až do časných hodin druhého dne a mělo jednu velice zajímavou dohru (výjimečně to nebyla kocovina). Ve zdraví jsme se dostali do našich postýlek v „hostelu“ u Dodo. Zde naše skupinka zabrala hned dvě místnosti. Uprostřed noci najednou Honza vstal a místnost, kde jsme spali opustil. Říkala jsem si, že je mu asi chudáčkovi špatně. Dodnes nikdo neví, co Honza na chodbě hledal (ani on sám), ale faktem je, že na chodbě ztratil orientaci a zpátky do postele se chtěl uložit v sousedním pokoji. Vybral si k tomu postel, kde spal Breb. Stál tedy nad Brebovou postelí a přesvědčoval ho, ať jde pryč, že je to jeho postel. Když se Breb nechtěl dát, začal ho prosit, ať se alespoň posune, aby se taky vešel. Mezitím se ještě stihl vysmrkat do Brebova kapesníku. Nakonec něco Honzu přimělo přeci jenom se vrátit do správného pokoje a správné postele. A ráno si ze svého nočního výletu samozřejmě už nic nepamatoval. Nutno ještě podtknouti, že ty dva pokoje si ani velikostí, ani tvarem a ani nábytkem nebyly podobné.

Po náročné noci tedy Honza dlouho vyspával a potom jsme vyrazili objevovat Tbilisi. Ve všech průvodcích Tbilisi popisují jako pulsující město plné památek a romantických zákoutí. Nevím, nevím, v romantických zákoutích se válely odpadky nebo alespoň zetlelé listí, zato památky nebyly přes hustý smog skoro vidět. Korunu všemu dodávaly ulice přeplněné auty. V ulicích Tbilisi nemá chodec žádná práva a už vůbec ne právo na život. Na mnoha místech chybí semafory pro chodce, přechody i chodníky. Pokud jdete při kraji ulice, na které není chodník, neznamená to, že Vás auta budou objíždět. Naopak, prosviští plnou rychlostí tak blízko u Vás, že raději začnete před blížícími auty uskakovat do křoví. Koneckonců, ani chodník Vás nezachrání. Když jsme stáli v zácpě na nábřeží, tak nás auta předjížděla zprava po chodníku.
Takže Tbilisi rádi pochválíme dobrou restauraci, ale to je bohužel to jediné kladné, co o tomto městě můžeme říci... Doufáme, že náš dojem byl ojedinělý a zkreslený nějakými špatnými okolnostmi,  protože kdyby zmizel smog, odpadky a hlavně ty hromady aut, asi by to bylo moc pěkné turistické město.

Večer jsme si zpravili chuť v již vyzkoušené restauraci a šli spát. Druhý den se chystáme na sever Gruzie podívat se na Kazbeg.
 

25. den

Vyrážíme na sever, chceme se porozhlédnout po okolí Kazbegu a potom sjet řeku Aragvi a její zdrojnici Bílou Aragvi. Cesta vede po tzv. Gruzínské Vojenské Dálnici, kterou vyprojektovali přes Kavkaz ruští inženýři v 19. století. Výhledy z auta jsou krásné už kousek za Tbilisi, kde jsou po obou stranách silnice kopce plné barevných stromů. Když se přiblížíme ke Kavkazu, vyšplhá silnice do 2500 m.n.m. a výhled se změní na zasněžené štíty hor. Po dalších 50 km dojedeme až pod nejvyšší vrchol Gruzie – Kazbeg (5047 m.n.m.).

Zde nás hned odchytne chlapík s Nivou (ne sýrem ale Ladou), že nás odveze k místní pamětihodnosti – Kostelu Nejsvětější trojice ze 14 století, který je postaven na skalním ostrohu přímo pod Kazbegem. Honza se hned trochu urazí, protože chlapík neuznal busíka za čtyřkolku. My ale odmítneme jak Nivu, tak busíka a na dvouhodinovou procházku vyrážíme pěšky(!).

Výšlap jsme zvládli v pohodě, problém byl jenom s místním obrovitým psem, který se pokusil sežrat Woodyho a ani házení kamenů, ani mávání klackem na něj nepůsobilo. Zahnali ho až místňáci, kteří se na místo pokusu o vraždu přihnali UAZem a psa zahnali.

Večer jedeme tábořit do údolí Truso, které má být překrásné a plné minerálních pramenů. Odbočujeme z hlavní silnice a hned v první vesničce se cesta úbočím stává nesjízdnou (alespoň ve tmě pro našeho busíka s kardanem v kufru). Ve vesnici nabíráme vodu a mezitím s námi přijde pohovořit místní babička. Říká, že by nás vzala k sobě domu, ale má doma nepořádek, snad jí něco spadlo (vyrozuměli jsme, že snad střecha nebo kamenná stěna domu – naše ruština ještě není perfektní). Ptáme se babičky, kolik žije ve vesnici lidí a dozvídáme se, že tam žije jenom ona sama. V ostatních domech (asi deseti), žily ruské rodiny, které po uzavření hranic (po vypuknutí konfliktu v Osetii, tedy ca. před 3 lety) odešly do Ruska a už se nevrátily.

Usídlíme se tedy na zahradě u opuštěného domku. Čeká nás neklidná noc, jsme blízko hranic, ve vesnici duchů a každý zvuk nás budí a vylekává.

26. den

Ráno vyrážíme po cestě, po které jsme se večer předtím pokoušeli projet autem. Ještě asi 2 kilometry by to šlo, ale potom v údolí potkáme na cestě sněžný pluh zasypaný kameny. Asi skončil v zimě pod lavinou. Tady bychom tedy opravdu neprojeli.

Vodácká vložka: Jdeme kaňonem řeky Těrek, která v tomto údolí pramení, teče do Kazbegu a potom přes hranice do Ruska. V kaňonu, kterým jsme šli, bylo 6 kilometrů peřejí WW3-4 s jedním nesjízdným (nebo těžko sjízdným) místem po mostem, asi 1 kilometr za začátkem kaňonu. Dále by řeka byla sjízdná až do Kazbegu (ca. 30 km), teče širokým štěrkovým korytem a náročnost je již nižší.

Když projdeme kaňonem, údolí se rozšiřuje, a přicházíme k prvním minerálním pramenům. Minerálka nechutnala úplně špatně (i když Woody ji odmítal pít). V údolí byla ještě jedna úplně opuštěná vesnice plná krásných kamenných domů a dvě vojenské posádky, které jsme raději naší návštěvou nepoctili.

Vracíme se k autu a odjíždíme na start naší plavby.

27. den

Bílá Aragvi – nasedáme ca. 5 km nad vesnicí Mleta, podle naší kilometráže z osmdesátých let sem lze dojet pouze na koni, oslu nebo pěšky. Od té doby zde vystavěli suprovou „polňačku“, takže busík nás krásně doveze k řece po kamenité cestě. Svítí sluníčko, nafukujeme lodě, oblékáme (mokré) neopreny. Bereme i Woodyho, řeka není široká, ani v ní není příliš vody.

Hned po nasednutí zjišťujeme, že jsme řeku zase zle podcenili – sice je vody tak, že každou chvíli dřeme dnem o šutry, i když trefíme optimální cestu. Ale zato má řeka pořádný spád, takže i když nás brzdí šutry na dně, mastíme dolů velikou rychlostí a sotva stíháme kličkovat, odlamujeme a přitahujeme jako o život.

Přijíždíme pod most, který asi nedávno dostavěli. Najednou koukám, že naše dno již není nafouknuté a loď se změnila v pojízdný bazének. Znovu jsme píchli dno. Přistáváme a lepíme. Pak čekáme asi dvě hodiny, než lepidlo alespoň trochu zaschne. Sice záplata netěsní úplně, ale na další plavbu to stačí.

Plujeme ještě dalších 12 kilometrů, už to naštěstí není tak rychlé. Přesto se při přistávání nad nepřehledným místem cvakneme. Woody zvládl cvaknutí na jedničku, zakousl se zubama do loďáku, na kterém seděl, takže když jsme loď otočili zpátky dnem dolů, ještě stále v ní seděl, jako by se nic nestalo.

Celkem jsme upluli 17 kilometrů a na nich spadli o 500 metrů! Řeka se nám líbila, tak se rozhodneme další den pokračovat po proudu, snad konečně doplujeme na soutok Černé a Bílé Aragvi.

28. den

Ráno nás budí – nebo spíš uspává – bubnování deště na stany. Do tohoto počasí se nám moc vstávat nechce. A když už vstaneme, jenom se přemístíme do auta a zahájíme lítý meč v Člobrdu. Nikdo se samozřejmě nerozčiluje :) Kolem druhé odpoledne již máme všichni všechny figurky v domečku. Začínají nás svrbět ruce a když i déšť trochu polevil, vyrážíme přeci jenom na vodu. Řeka je pomalejší a lehčí než včera. Po chvíli koukáme, že přítok zleva je úplně černý. Hned je to jasné – jsme na soutoku černé a bílé Aragvi. Řeky mají výrazně odlišnou barvu, my připlouváme po mléčně bílé (jenom trochu zhnědlé kvůli celodennímu dešti), přítok zleva je šedočerný a po černobíle pruhované řece plujeme ještě několik set metrů.

Za soutokem se z řeky stává taková malá vodnatka, již nedřeme lodí o dno a nemusíme kličkovat mezi kameny. Místo toho s námi hází pořádné vlny a musíme dávat pozor na válce.  Proplouváme jedno těžší místo (až WW4), ale jinak je to spíš taková trojková voda s nepravidelnými vlnami, která pěkně valí z kopce. U vesnice Chartali definitivně ukončujeme plavbu, aby nás na řece nezastihla noc.

Noční přejezd je zajímavý především velkým počtem aut na silnici i v protisměru (při předjíždění si neberou servítky). V průvodci psali, že ambiciózní mužští řidiči předjíždějí o sto šest a brzdy jsou jenom poslední zoufalé opatření poté, co selže klakson. Když se takhle proti nám v jednom místě vyřítilo předjíždějící auto, museli jsme opustit silnici  a projet se za krajnicí. Za krajnicí sice bylo něco jako parkovací pruh, ale nebyl asfaltový a byla tam spousta děr, které prověřily náš podvozek. Pravá zadní poloosa dělá od té doby velice zajímavé zvuky.

29. a 30. den

Původně jsme chtěli ještě vyrazit na řeku Rioni, která podle kilometráže slibovala zajímavé svezení a ohromné vlny. Celou noc ale prší a v pořádné vodnatky se mění každý potůček v údolí. Asi nás definitivně dohnal podzim, říkáme si a rozhodujeme s pro návrat domů. Skoro celý den nám trvá, než se probojujeme na Gruzínské hranice. Potom jedeme nonstop přes Turecko a další den dopoledne jsme již ve starém známém Istanbulu. Dáváme si Gyros, nakupujeme na blešáku poslední suvenýry a pokračujeme dál. Na bulharsko-srbské hranici nám chtějí prohlížet kufr, ale když vidí a cítí změť mokrého a špinavého vodácko-turistického vybavení, tak si to raději rozmyslí. V Srbsku se ukládáme k spánku.

31. den

Ráno je na stanech i na trávě jinovatka, na sklech auta zevnitř i zvenku je led. Kam jsme to přijeli? A to ještě pojedeme na sever...

Srbská dálnice je teprve ve výstavbě a jezdí se vždy pouze na jedné její polovině, ale již se na nich vybírá místné (zajímavý systém, doufejme, že se o něm nedoslechnou u nás).

Maďarsko, Slovensko a už jsme doma. Do Šternberka přijíždíme v deset večer, jenom 2 dny a šest hodin poté, co jsme překročili hranice Gruzie. Takže to vlastně není zas tak daleko :)

Další článek

už není a nebude - to je konec naší letošní cesty

Předchozí články

25.10.2010 - Opouštíme Arménii a objevujeme Gruzii

16.10.2010 - Trek po horach jizni Armenie - Zanzegur

9.10.2010 - Autem pres gruzinske hory a zastavka na vode

9.10.2010 - Z Ceskeho Sternberka do Gruzie

30.9.2010 - Pred cestou

O Gruzii a Arménii obecně

 


Newsletter


objednat zrušit

Naše cesta na mapě

ZDE muzete sledovat celou naši trasu, jak ji zaznamenala Čankuova GPS v mobilu.

Větší přiblížení - pouze Arménie a Gruzie

Dále Čanku zaznamenal naše dílčí výlety:

Voda (Gruzie)

Mtkvari (Kura)

Alazani

Pšavis Aragvi

Hory (Arménie)

Zangezur (trek 5 dni a navrat zigulama)

Aragats

 

Copyright © Povoda.cz 2009, Vytvořil: EKdesign.cz, Redakční systém: Merlin CMS