česky english

9.10.2010 - Autem přes gruzínské hory a zastávka na vodě

Den 5. Prijíždíme do Gruzie

Ráno sjíždíme dolů do Rize, kde nakupujeme a také si dáváme několik skleniček toho výborného čaje. Rize, stejně jako jiná města a vesnice po cestě, nás překvapuje tím, jak je moderní a čisté. Rozhodně vypadají lépe, než vesnice a města v Bulharsku nebo Rumunsku.

Kolem poledne dorážíme na hranice. Obligátní kontrola pasů a dokladů od auta, Woody zase pod spacákem. Zatímco místním prohlíželi auta dost pozorně, nás nechali jet, aniž by do auta nahlídli. Ale všimli jsme si malho štěněte, které samo přešlo hranici, aniž by to kdokoliv skoumal, takže oni by to s tím psem asi zas tak nehrotili.

Takže jsme v našem prvním postupném cíli - v Gruzii. Hned za hranicema se na nás vrhly žebračky, zvláště dotěrná (a zároveň roztomilá) byla jedna malá holčička, která se Františka chytla za nohu a nechtěla se pustit.

Auta sice zatím jely bez problémů, ale Adamovi se zdálo, že mu to špatně chladí. Pořád přes vysílačku vyzvídal, kde máme ručičku teploměru  když jsme ji měli níž než on, tiše záviděl. Chystali jsme se na přejezd hor,  tak jsme přistoupili k výměně termostatu. (My holky Adama podezříváme, že se těšil, jak si o dovolené zaopravuje a tak si musel něco najít).

busici na horach 

Za hranicemi jsme odbočili do hor. Asi stokilometrová trasa přes sedlo 2025 m.n.m. vedla zprvu po pěkné asfaltové silnici. Až v jedné vesnici nám asfalt po nohama zmizel. Nezdálo se nám to, tak jsme jezdili po vesnic a ledali pokračováním asfaltové silnice. Nakonec nás místní přesvědčili, že opravdu musíme jet po té bahnité. Busy se držely a pomalu jsme stoupali do sedla. Ubytovali jsme se asi 1500 metrů nad mořem v autobusové zastávce. Večer jsme udělali malý večírek, hrálo se na kytaru a harmoniku, smažili jsme topinky a pili čaj, vodku a víno. Všem nám v noci bylo zima včetně psa, který se k nám chudák tulil a chytal teplo. Jestli jsme u neměli vzít nějaký spacák (karimatku má).

Malá vodácká vložka. Vezeme si s sebou ofocené kilometráže, které někde vyhrabal Vojta Jančar z HG sportu. Je tam popsaných hodně řek, ale postupně se ukazuje, že jich tu je sjízdných mnohem víc. Jsme zde na podzim, takže řeky mají spíše málo vody. Ale každá řeka, podél které jedeme vypadá sjízdně a navíc zajímavě. Hned ten první den v Gruzii jsme do sedla stoupali podél řeky Adžarits´kali, která se vlévá do řeky Corokh a společně tečou do Černého moře u Batumi. Několik spodních kilometrů bylo širší štěrkové koryto, ale brzy se údolí uzavřelo a obtížnost stoupala od pěkné dvojčičky na trojku (pokud postupujete podél řeky proti proudu) a než nám řeka zmizela z očí, vypadal kaňon pod námi jako zajímavá čtyřka.  Sjízdný úsek odhadujeme od vesnice Kulo někam po Maisi, tedy asi 50 km. Nevýhodou je, že ve cvíli, kdy se obtížnost řeky zvyšuje, je na ní špatný přístup (řeka tekla ca. 100 metrů pod silnicí). Navíc jsou okolní stráně zalesněné, takže tam moou strašit nějaké stromy, my ale žádné, které by překážely v plavbě, neviděli.

Den 6. Přejezd hor a návštěva skalního města Vardzia (jo a oprava busíka)

I když jsme v Adamově busíku vyměnili čínský termostat za německý, stále to nechladí tak, jak by mělo. Příčinou se ukázala nefunkční Sahara (větrák na chladiči). Adam se proto ned ráno rozhodl Saharu opravit. Začal tím, že na sebe navlékl značkové montérky Volkswagen. Je třeba říci, že mu velice slušely. Asi dvě hodiny, které u oprava zabrala (Adam totiž na rozdíl od Honzy dělá opravy pořádně a ne jenom provozorně. Dlouhodobě se to jistě vyplatí, ale krátkodobě to prostě trvá dýl). No, každopádně ty dvě hodiny strávil každý po svém. Někteří snídali, Zuzka se dokonce myla v horské bystřině (!) a já jsme vzala Woodyho na trek. Woody má totiž nový batůžek a na internetu psali, že na chození s batůžkem si musí pes postupně zvykat. Dala jsem mu do každé kapsy asi kilo a vyrazili jsme. Woody se tvářil že o baťůžku ani neví a pěkně šlapal do kopce.

Náročné je s Woodym focení. Chce-li člověk vyfotit krajinu s Woodym, musí psa nejdřív správně posadit a přinutit, aby zůstal sedět. Takže: „ Woody sedni! A zůstaň!“ To sedni mu šlo, ale zůstaň je jeo slabá stránka. Jakmile jsem odcouvala přidřepla si a chtěla zmáčknout spoušť, tak se Woody zvedl a šel za mnou. No, na desátý pokus jsme většinou fotku zvládli.

w

Došli jsme do sedla (2025 m.n.m.) akorát, když se za zatáčkou vynořily busíky. Nasedli jsme a čekal nás sešup dolů. Kolem poledne se nám dokonce vrátil po kola asfalt. Dalším bodem programu bylo skalní město Vardzia, na které jsem nalákala ostaní slibem 12 skalních chrámů a nespočetně místností.

Jelikož je Vardzia pro gruzínce významná památka, vedla až tam pořádná silnice. Až těsně před skalním městem náš postup zpomalila … jak jinak než hospoda. Na zahrádce u rodinného domku jsme si objednali šašliki, ryby, chačapuri (placky plněné sýrem) a víno. K tomu nám automaticky naservírovali sýr a salát. Vedle nás u stolu navíc seděla skupina poláků, se kterým jsme se družili a od nichž jsme dostávali výbornou gruzínskou slivovici (nalévanou v polských porcích, tedy po deci). Značně ovínění jsme se vydali na prohlídku skalního města. Za třicek korun vstupného jsme prolézali nespočetně místností, Dlouhých chodeb a schodů ve skále. Centrem skalního města je – dle našeho průvodce – Church of Assumptions (přeložíme jako Chrám Doměnek?) Tento chrám ve skále je zdobený nástěnými malbami a dvě vysoká okna v něm vytvářely podmanivé světlo. Celý komplex byl vybudovaný v 12. až 14. století a žilo v něm až 2000 mnichů. A měli odtamtud opravdu hezký výhled.

va

Další vodácká vložka. Celý dnešní den jsme jeli podél řeky, která se jmenuje Kura nebo taky Mtkvari. K této řece již jsme nějakou kilometráž měli, navíc jsme si ji zase mohli prolédnout z okna, protože silnice vedla podél ní a né moc vysoko nad řekou. Jeli jsme proti proudu této řeky od města Akhalsikhe do Khertsivi a potom až do Vardzie. Říčka byla az do Khertsivi dvojková, prolozena ca. 10 km  trojkovým úsekem (od 24. silničního kilometru po jez). Od Khertsivi do Vardzie se zvysil spad reky a tak i pereje, ktere jsme videli z okna auta byly zajimavejsi. Nez jsme dojeli ke skalnimu mestu, byli jsme s Honzou rozhodnuti, ze tuto reku si chceme sjet. Zbyvalo jen presvedcit ostatni. Pri obede po nekolika sklenickach vina a mistni slivovice se nam povedlo zlomit jejich jiz tak slaby odpor a mohli jsme se zacit tesit na zitrek na vodu.

Den 7. Sjezd reky Kura a prejezd do Armenie

Nas plan byl rano vstat, sfouknout 16 km do Khertsivi a potom nasednout do auta a mazat do Armenie. Vecer jsme potom planovali navstevu v jednom vyhlasenem Jerevanskem jazzovem klubu. Po vecirku u tepleho ohne, za zvuku kytary a pod vlivem zvlaste chutne slivovice se ale nikomu nechtelo vstavat. Na vodu jsme tedy vyrazili az v 11, za coz by se nemusel stydet ani prumerny vodak na Vltave. 

Podle nasi ofocene kilometraze se melo jednat o vodu WWII-III s useky WWIV-V. Ale podle stareho hodnoceni, tedy lehce nadhodnoceneho. Navic bylo ted na podzim malo vody. Vetsinu reky jsme videli ze silnice a netvarilo se to nijak zaludne. Ale opatrnosti neni nikdy nazbyt. Urcili jsme tedy poradi, ve kterem pojedeme, vybavili se hazeckami a upozornili vsechny, jak maji plavat v divoke vode (tedy na zadech nohama napred). Jak se ukazalo, toto bylo zbytecne, protoze nasi plavacci, jakmile se cvakli, vsechno zapomneli a pevne se drzice prevracene lode, nechali se vlacet po kamenech, jak to zrovna vyslo.

Nasedali jsme kousek pod mostem ve Vardzii a hned po stu metrech na proverila pekna trojkova perejka. Chtelo to jet zleva doprava, coz vsichni nakonec zvladli, i kdyz nekteri meli zastavku bokem na kameni. Na dalsich peti kilometrech byly perejky spise lehci nez ta prvni, takze jsme rychle postupovali dal. 

voda1

Vpluli jsme do kanonu. Koryto reky bylo uzsi, kameny vetsi a po chvili se pred nami objevilo misto, kde se cela reka slila mezi dva kameny. Pri obhlidce jsme zjistili, ze by to misto ani nebylo tak tezke, ale na konci zuzeni cihal tesne pod hladinou kmen stromu, takze jsme to radeji prenesli. Po dalsich dvou kilometrech jsme dopluli do druheho kanonu (u obce Tongvi), kde na nas uprostred cekala perej s nekolika sikmymi valci, pod kterou navic voda hnala na kamen. Vypadalo to hrozive, takze my holky jsme spluti dobrovolne vzdaly, zatimco kluci to postupne sjeli. Nejdriv Honza v singlu, potom Frantisek s Bradinem a na zaver Canku s Brebem. Ti to sice pekne projeli, ale tesne pod perejkou najeli bokem na kamen a spatny naklon je hned poslal pod hladinu. Alespon se po tydnu konecne umyli. 

Pluli jsme dal a reka nam kladla do cesty dvojkove az trojkove perejky. Fakt super voda, tezsi useky byly za kazdou zatackou, takze se clovek mezi nimi nenapadlo, byly vzdy tak 100 az 200 metru dlouhe, aby si to clovek uzil a zaroven mohl dole fotit ostatni lode a obcas lovit plavacky.

v2

V jedne tezsi a take spise delsi perejce nam hned na zacatku malem vypadl Woody z lodi. Honza vzadu zaroven vylehaval a zaroven chytal psa, aby ho vytahl zpatky do Ria. A ja se ve predu divila, co tam sakra vyvadi, ze se ta lod tak vrksla. Na tom samem miste se o chvilku pozdeji cvakli Breb se Zuzkou a celou 200 metrovou perej si proplavali. Ale nic se jim nestalo a to i preto, ze si Zuzka dala kotoul pres sutr.

Abych nepsala jenom z vodackeho hlediska - krajina kolem reky byla opravdu uzasna. Koukali jsme na kopce a skaly ruznych barev a tvaru. V jednom miste byly od reky vytesany do skaly kamenne stupne - asi vedly k pevnosti, jejiz ruina se tycila ca. 100 metru nad rekou. Take jsme videli jeste nekolik skalnich obydli. A take dve Oktavie Kombi, ktere lezely na strani hluboko pod silnici ve znacne zdemolovanem stavu. V nich nastesti nikdo nebyl.

Asi po deseti kilometrech jsme plavbu ukoncili a to i pres to, ze hned za zatackou na nas cekala dalsi pekna perejka. Bylo jiz odpoledne a my jsme jeste ten den chteli dojet do Jerevanu (i kdyz jsme vedeli, ze v jazzovem klubu stihnem nanejvys zaviracku). Honza s Cankuem dojeli stopem pro auto (rikali, ze je vzdycky bralo hned prvni auto, ktere melo misto), zabalili jsme neopreny a vydali se na cestu do Armenie.

Na Armenskych hranicich nam za 8 dolaru vystavili viza a potom neuveritelne dlouho trvalo, nez proclili nase auta. Bylo zima (byli jsme 2000 metru nad morem), prselo a byli jsme unaveni, takze jsme toho meli dost. Byli jsme radi, kdyz jsme mohli pokracovat a v pul druhe v noci jsme zakempovali asi 20 kilometru pred Jerevanem.

 

Další článek

16.10.2010 - Trek po horach jizni Armenie - Zanzegur

Předchozí články

9.10.2010 - Z Ceskeho Sternberka do Gruzie

30.9.2010 - Pred cestou

O Gruzii a Arménii obecně

 


Newsletter


objednat zrušit

Naše cesta na mapě

ZDE muzete sledovat celou naši trasu, jak ji zaznamenala Čankuova GPS v mobilu.

Větší přiblížení - pouze Arménie a Gruzie

Dále Čanku zaznamenal naše dílčí výlety:

Voda (Gruzie)

Mtkvari (Kura)

Alazani

Pšavis Aragvi

Hory (Arménie)

Zangezur (trek 5 dni a navrat zigulama)

Aragats

 

Copyright © Povoda.cz 2009, Vytvořil: EKdesign.cz, Redakční systém: Merlin CMS