česky english

19.10.2009 - Cesta do Stambulu

A je to tady. Konečně vyrážíme. Poslední týden příprav byl hektický, hektičtější, než jsme si dovedli představit. Tak jsme rádi, že nakonec vše klaplo, a co neklaplo, to jsme nějak obešli.

Především neklapla Visco-spojka na busíka. Pro ty, co nevědí, co to je (jako třeba já), laicky vysvětlím. Je to součástka, která přepíná dvoukolku na čtyřkolku. Když nám v terénu začnou prokluzovat kolečka, tekutina ve visco-spojce zhoustne, ta se sepne a už zabíraj všechny čtyři:)

My jsme nic nenechali náhodě a visco-spojku vzali na repasi. Zatímco před repasí fungovala občas, po repasi bohužel už vůbec. A jako na potvoru, v celé republice nebyla ke koupení ani k půjčení žádná funkční visco-spojko. A vydávat se na Africké prašné a občas i bahnité silnice na dvou kolech - to není dobrý nápad.

Nakonec problém Honza vyřešil pragmaticky: spojku zavařil, takže bude pořád sepnutá a autíčko bude pořád čtyřkolka. Ale to jsme taky nechtěli, takže ještě navíc vyndal kardan (to je prý štangle od zadní převodovky ke přední), takže to vlastně bude pořád dvoukolka. Kardan máme v kufru a Když potom v Africe narazíme na nesjízdný terén, kardan z kufru vyndáme, zapojíme a pojedem na všechny čtyři. Jak jednoduché, ne?

Odjezd byl stanoven na sobotu, jednu hodinu odpoledne, u Billy ve Strašnicích. Zatímco Honza ještě dodělával poslední drobnosti na autech, já jsem balila a také se snažila zazimovat náš domeček tak, aby bez nás dva měsíce přežil. Nerada bych, aby mne v kuchyni vítaly známe i dosud nepopasné druhy plísní! Když už jsme věděli, že nestíháme, přišla smska od Šťovíka, že sraz se posouvá na druhou. Dorazili jsme na místo ve tři a byli jsme tam první! Co se dá dělat, někdo první být musí.

V pět už jsme  byli na místě kompletní, jenže v šest odjela pryč Lůca - vrátit auto. V sedm se ještě nevrátila, zasekla se v kanceláři. V osm jsme se sešli u pumpy v Měcholupech a mohli konečně prohlásit expedici za zahájenou.

Čechami jsme projeli bez větších problémů, pokud opomineme, že jsme zabloudili už v Uhříněvsi a první poruchu na autě řešili ještě před Brnem. Potom už jsme se bez větších potíží prodírali směrem k Istanbulu.

Zajímavé je, že čím jsou silnice horší, tím je mýto dražšdí. Zatímco v Maďarsku jsme zaplatili 6 Eur za všechny tamní pěkné dálnice, v Srbasku z nás vytáhli přes třicet Euro, za "dálnice", které měly často v každém směru pouze jeden pruh, a když měly dva, tak tam alespoň probíhaly práce nas silnici.

V nedeli kolem pulnoci jsem se ubytovali na utesu nad morem, asi 100 kilometru od Istanbulu. Vsichni byli radi, ze si konecne natahli nohy zkroucene dlouhym sezenim v aute. Nutno rici, ze v Busikovi (VW) mame mista fakt dost - na stridacku dokonce jeden lezi na zemi pred zadni sedackou a muze pohodlne spat.

Rano jsme se probudili s nadhernym vyhledem na more, kde semtam projela nejaka lod. Pohled pod busika jiz bohuzel tak nadherny nebyl: nejen, ze z nej tekl olej (prvnich 2000 km nas stalo asi 4 litry oleje), ale proudem z nej prystila i vodu (coz jsme zjistili asi po 1 kilometru jizdy). Nedalo se nic delat, auto, ktere se pocurava, proste po Turecku jezdit nesmi.

Honza se Simpim tedy byli zanechani s Busikem na pospas svemu osudu. Nechali jsme je pobliz nejakeho vojenskeho objektu, kde je mistni vojaci zasobovali cajem a take hlidali, aby nam behem opravy nekdo nerozkradl nas naklad, ktery jsme museli vylozit. Nutno podotknout, ze nechapu, jak se nam ta ohromna hromada veci do buse vesla.

Zbytek se nalozil do Patrola (dva lidi se museli vejit do kufru, ale patrol je prece devitimistny, takze papirove to bylo v poradku) a vyrazili jsme do viru velkomesta. Odpoledne jsme stravili prochazenim mistnimi ulickami, drzice se co nejdale od turistickych casti Istanbulu. Okouzlily nas mistni polorozpadle cinzaky i male poulicni kramky, kde clovek koupi uplne cokoliv.

Po nekolika hodinach prisla od kluku zprava, ze mistni vojenska motor schvalila jako provozuschopny. Kdyz to rikaj vojaci, tak to musi byt pravda.

Dnes vecer se znovu nalodime do aut a posuneme se o 800 km na vychod - to uz je Asie - a v ramci aklimatizace na Kilimanjaro vyrazime na jeden kopec (vysoky 4200 m).

Pristi zapis cekejte tedy az ze Syrie.

Anicka


Newsletter


objednat zrušit

Naše cesta na mapě

ZDE muzete sledovat celou naši trasu, jak ji zaznamenala Čankuova GPS v mobilu.

Větší přiblížení - pouze Arménie a Gruzie

Dále Čanku zaznamenal naše dílčí výlety:

Voda (Gruzie)

Mtkvari (Kura)

Alazani

Pšavis Aragvi

Hory (Arménie)

Zangezur (trek 5 dni a navrat zigulama)

Aragats

 

Copyright © Povoda.cz 2009, Vytvořil: EKdesign.cz, Redakční systém: Merlin CMS