česky english

25.10.2010 - Opouštíme Arménii a objevujeme Gruzii

15. den

Celý den jsme se rozhodli strávit v Jerevanu – každý po svém. My jsme s Honzou po povinné návštěvě internetové kavárny (která měla podivuhodně rychlé připojení) vyrazili na trh s různými pochoutkami. Ochutnávali jsme, koukali a čichali (Woody také koukal a čichal) a také jsme koupili nějaké to koření a sladké koule, které jsme pracovně nazvali pemikan. Tyto koule se skládaly z drcených oříšků, sušeného ovoce a celé to bylo stmelené medem. Svůj silný povzbuzující účinek prokázaly koule hned za dva dny při výstupu na Aragats – nejvyšší horu Arménie. Oba jsme s Honzou měli shodně pocit, že snědění byť i jen jedné poloviny koule nás nabylo energií, díky níž jsme v 3500 metrech nad mořem lehce a bez námahy stoupali do prudkého kopce. Nevýhodou potom může být, že požití koule zamaskuje skutečnou únavu a člověk se může pod jejím vlivem bez rozvahy vrhnout o nerozumných podniků.

Breb se Zuzkou a Klárkou objevili nedaleko hlavního Jerevanského náměstí ohromný bleší trh. Večer se vrátili se spoustou užitečných zbytečností – konvičkou na čaj, džezvou (na kávu), třemi obrazy, korály (na krk) a dalšími.

ziguli v zeli

Co dělali Adam s Bradinem a Františkem mi není známo, ale mám pocit, že strávili převážnou většinu dne v různých restauracích. Františka totiž přešly jeho zažívací potíže a chtěl si to nyní konečně vynahradit.

Večer jsme společně vyrazili do doporučeného Jazzového klubu. Jednalo se o klub velice luxusní (musela jsem si kvůli jeho návštěvě koupit nové – a hlavně čisté – kalhoty). Ceny se zde přiblížili cenám v Čechách, ale byl to příjemný odpočinek po náročných dnech v horách a mimo civilizaci.

 

16. den

Brzy ráno jsme opustili naše dočasné útočiště a vyrazili jsme do Echmiadzinu. Zde je sídlo „Arménského Papeže“. Arménská církev je totiž nezávislá na jiných „mezinárodních“ církvích. V průvodci tvrdí, že se rozcházejí ve výkladu „podstaty Ježíše Krista“ a od jednoho kněžího jsme se dozvěděli, že Arménská církev je ta jediná pravá, protože se drží ustanovení z prvního koncilu, zatímco ostatní církve své původní názory na dalších koncilech opustily. Zda je lepší držet se názorů ze 4. století, nebo je dobré jednou za sto let svoji víru kriticky zhodnotit a případně upravit je otázkou, kterou přenechám našim laskavým čtenářům.

Do Echmiadzinu jsme jeli schválně v neděli, protože jsme byli zvědaví na mši v nejsvatějším městě Arménie. Celé nás to ale spíše zklamalo… na rozdíl od pěkných kamenných kostelů, které jsou po celé Arménii, byl tento zevnitř vyzdoben mramorem a koberci. Hemžilo se to zde Arménci, kteří kostel, obrazy a vůbec vše, co se zde nacházelo, hladili a líbali. Do toho se fotili nebo natáčeli mobilními telefony, s čím nepřestali ani v průběhu mše. Jeden Arménský kněží nám později vyprávěl, že ačkoliv je oficiálně 95% Arméncků věřících, do kostela na mše moc nechodí, spíše zajdou semtam zapálit svíčku a u toho se vyfotit.

I v Echmiadzinu jsme vyrazili na trh. Je to asi něco, co nám v naší supermarketové společnosti chybí. Znovu jsme viděli koření, čerstvé i sušené ovoce, živé ryby i slepice, náhradní díly na žigulíky. Vše několikrát levnější než v Jerevanu.

chleba

Odpoledne jsme chtěli ještě navštívit pokladnici kostela, kde měly být uloženy různé relikvie, které místní církev za staletí své existence nasbírala. Jako pohany nás ale odradila cena vstupu – v přepočtu 75 korun, takže jsme tam vyslali na výzvědy jenom Klárku, aby nám o tom vyprávěla. Mimo jiné tu mají hrot oštěpu, kterým byl propíchnut Ježíš na kříži, dále samozřejmě úlomek samotného kříže a kosti snad od všech apoštolů. Klárce se to líbilo a nám se na slunné lavičce před kostelem taky líbilo.

Večer jsme vyjeli na úbočí hory Aragats (4090 m.n.m.), kde jsme chtěli asi ve 3200 metrech nad mořem přespat a druhý den vyběhnout na vrchol. Jen co jsme vystoupili z auta, ozvali se nějací rejpalové, proč jezdíme spát tak vysoko, kde je zima, když jsme mohli v klidu přespat dole v teple a nahoru vyjet až ráno (je vidět, jak některé luxus vlastního přibližovala rychle rozmazlí). Než jsme se stihli dohodnout, zda tu zůstaneme nebo sjedeme níž, zatáhlo se a vypukla sněhová bouře. Zavřeli jsme se tedy do busíků a za dunění hromu a bušení sněhu do střechy auta jsme si pustili na notebooku pěkný český film. Jojo, vlastní auto má na cestě svoje výhody.

snih

 

17. den

Do rána napadlo asi 10 centimetrů sněhu, ale obloha se celkem vyčistila a běhalo po ní již jen několik osamělých mráčků. Vyrazili jsme směrem k vrcholu Aragatsu, který jsme tušili v jednom z těch mraků. Aragats má celkem 4 vrcholy, které vznikly z rozpadlého kráteru sopky, my jsme na na něj stoupali z jižní strany a nejvyšší vrchol je ten severní. Když jsme v sedle na úpatí jižního vrcholu konečně spatřili kalnastý a vzdálený severní vrchol, zdál se daleký a nedostupný. Vzhledem k mrakům na obloze a pozdní hodině (byly dvě odpoledně)  jsme vzali jsme raději zavděk tím jifrantisekžním. Cestou zpátky nám tak ještě zbyl čas postavit na úpatí Aragatsu z tajícího sněhu několik sněhových soch.

 

Čanku a jeho parta vyrazili po sestupu na polívku do blízké horské restaurace. My jsme si uvařili polívku z pytlíku a udělali jsme dobře. Nejdražší polívka v Arménii (v přepočtu ca. 100 korun) se totiž ukázala jako nestravitelná. Ve vodě plavaly kusy kostí (snad z berana) obalené vařeným tukem. Takže z toho měl nakonec největší užitek Woody, i když tomu jsme z obav o jeho zdraví dali raději jenom jeden kousek – víc by nemusel strávit.

Po výborné polívce jsme tedy sedli do aut a přejeli jsme k jezeru Sevan, kde jsme se na pláži uložili ke spánku.

 

 

18. den

Jezero Sevan je dlouhé 80 kilometrů a v nejširším místě je široké 30 km a leží 1950 m.n.m. Je to tedy takové malé sladké moře. V létě  k němu prý jezdí na dovolenou zámožnější Arménci, my zde ale v polovině října žádné zamožné Arménce nepotkali. Viděli jsme rekreační střediska, která ale vypadala buď nedostavěně nebo rozpadle. Jako by lepší časy Sevanu byly už dávno za námi. Ale možná, že se tyto budovy bez oken a pozemky s rezavějícími nebo rozvalenými ploty opravdu v létě zaplní rekreanty…

Nás čekalo jiné přivítání. Brebovi se Zuzkou se podařilo máváním a voláním přilákat ke břehu rybáře, kteří nám prodali asi kilo raků. K snídani jsme tedy měli vařené raky (s rýží). Takový rak, to je dietní jídlo, protože energii, kterou člověk získá ze snědeného masa zároveň vypotřebuje při jeho dobývaní z račího krunýře.

Dobýváním masa z raků jsme zabrali velkou část dopoledne a po obědě (račí polívka) jsme se konečně vykutáleli na krátký trek. Původně plánovaný trek podle turistického průvodce přerušila zeď s bránou, ze kterou na nás štěkalo 10 krvelačných psů. Raději jsme tedy ustoupili a vylezli jsme na nejvyšší kopec v okolí, odkud jsme mohli přehlédnout celé jezero.

Večer byl ve znamení ohýnku a kytary a další den již jedeme do Gruzie.

 

19. den

Ráno odrážíme od Sevanu a údolím řeky Debed míříme do Gruzie. Ve městě Vanadzor jsme utratili poslední Arménské peníze. Koupili jsme dárky tipu koňak (už jsme sice koňaky pro naše příbuzné nakoupili, ale ty jsme vypili na Aragatsu a u jezera Sevan) a vodka (zaujala mne vodka Medvedevka, která má jako motto „The taste of Power“) a taky něco dobrého na zub – dali jsme si s Honzou „šuarmu“, což se sice jmenuje jinak, ale je to stejně zase takový kebab – maso se zeleninou v chlebu.

Údolí řeky Debed je vyhlášené spoustou památek – především kláštěrů – a my jsme se na rozloučenou s Arménií v jednom zastavili. Klášter Hagpat byl vystavěn mezi 7. a 13, stoletím, je celý z kamene a celý dojem ještě umocňují okolní hory, které vykukují v různých průzorech a oknech jednotlivých staveb. Klárka okouzlila místního faráře, který se uvolil nám poskytnou výklad o klášteře i přesto, že už jsme neměli žádné penízky, které bychom mohli za odměnu věnovat klášteru.

Ukázal nám kamennou vaničku, ve které se křtí děti, knihovnu, kde mniši skladovali svitky pergamenu, víno i další zásoby (pěkně duševní i fyzická potrava na jednom místě), pustil nás na zvonici a na závěr nám zazpíval latinskou (alespoň myslím, že latinskou píseň) v chrámu s úžasnou akustikou – i když zpíval jeden člověk, znělo to jako celý sbor. Nakonec jsme klášteru věnovali alespoň poslední drobné, které nám zbyly.

Za chvíli jsme již byli na gruzínských hranicích. Za naše auta jsme museli zaplatit vývozní clo, psa zase nikdo neřešil (proč jsme mu pořizovali ten pas?) a už jme byli v Gruzii. Projeli jsme bez zastávky Tbilisi a po trošku náročnější lesní cestě jsme přes hory přejeli k řece Alazani.

 

20. den

Při pohledu na řeku Alazani jsme byli trochu zklamaní. Podle kilometráže z 80. let to měla být prý vodácky nejoblíbenější řeka v Gruzii. My jsme ale viděli jenom řeku rozlitou v širokém štěrkovém korytu s malým spádem. Když už jsme k ní ale jeli těch 50 kilometrů přes hory, rozhodli jsme se jí dát šanci a jeli jsme se podívat proti proudu, jestli to tam nebude zajímavější. A řeka nás za to odměnila silným vodáckým zážitkem. Vyjeli jsme do hor asi 5 kilometrů nad obec Birkiani a nasedli jsme na vodu nedaleko místní vodní elektrárny. Autobusový efekt nám dal na frak na celé čáře. Co vypadalo z auta jako úzká říčka skákající přes kamínky v řece, se zblízka ukázalo jako dravá horská řeka valící se přes šutry, za kterými se skrývali větší i menší válečky. Při zajíždění do vracáku loď opustili Woody, protože jsme ho ještě stále nenaučili, že v lodi se klečí, případně sedí, ale rozhodně nestojí. Šutr, do kterého jsme narazili, ho potom bez milosti katapultoval. Ukázalo se ale, že Woody umí plavat, ač jsme o tom vzhledem k jeho odporu k vodě pochybovali, a na břehu byl coby dup.

voda

Už cestou proti proudu jsme koukali na jednu zatáčku, kde vlny, válce a šutry i z auta vypadaly dost hrozivě. Po prohlídce z blízka jsme toto místo raději přenesli (někteří experti stále ještě jezdí většinu válců bokem  a případné plavání by se tu asi nikou nelíbilo). I  loděmi jsme vylezli na obrovskou trubku, která zde vedla korytem řeky a po ní jsme lodě přenesli asi 200 metrů až pod peřej. My s Honzou jsme pravděpodobně při přenášení o nějaký méně zabroušený svár prořízli podlahu Ria. Zkusili jsme to sice dofouknout, ale po dvě stě metrech jsme už zase pádlovali s úplně vypuštěnou podlahou. Když jsem potom dostala ránu do kolene (konečně jsem pochopila, k čemu ty nafukovací podlahy jsou), tak jsme plavbu s vypuštěnou podlahou raději vzdali a vrátili se s Honzou pěšky pro auta. Ostatní pokračovali po řece ještě asi 10 kilometrů k jezu, kde jsme je nabrali.

 

Vodácké shrnutí: Řeka Alazani nakonec byla super – nasedali jsme ca. 500 metrů pod precerpavaci elektrarnou na soutoku. Po ca. 1,5 km kontinuelnich trojkových peřejí s velmi peknym spadem (v podstatě nepřerušovaných) jsme dorazili k místu, které by se dalo hodnotit za 4 (šikmé válce, vlny, velké šutry, do toho na kraji řeky vedla trubka), to jsme přenesli a potom ještě následovaly další 1-2 kilometry trojkové vody. Pod vesnicí Birkiani se údolí rozšiřuje a řeka teče ve štěrkovém korytu. Balvany z koryta zmizí a až k jezu u vesnice Duisi jsou v korytu jenom velké vlny. (Na jaře to asi bude trochu jiné kafe, nyní na podzim jsme asi měli v řece spíše méně vody). Místní nám říkali, že od dob komunismu jsme první vodáci, které vidí J Máme v podstatě takový demokratický prvosjezd.

Původně jsme chtěli na Alazani strávit tři až čtyři dny a jet pěkně na těžko, ale plácat se další desítky kilometrů ve štěrkovém korytu se nám nikomu nechce, takže se ještě večer přesunujeme k řece Pšavis Aragvi severně od Tbilisi.

 

21. den

Další den jedeme proti proudu a z okýnka auta hodnotíme řeku. Vypadá to, že nebude nijak zvlášť náročná. Štěrkové koryto, velké vlny, řeka pořád teče (žádné jezy – skvělá to země).

Je krásné počasí a na vodu můžeme v klidu jet až zítra, tak místo toho vyrážíme dále na sever do vesnice Gudani. Průvodce Lonely Planet slibuje vesnici z věžovitých kamenných domů na skalním ostrohu. Nevíme, jestli tu pisatel průvodce vůbec osobně byl. Vesnice (i když domy jsou kamenné) nám přijde úplně normální. Zato nám učarovala okolní podzimní příroda – svahy Kavkazu pokryté barevnými stromy. Na hřebeni nad vesnicí je stará strážní věž, kterou určíme za cíl naší vycházky. Za zmínku stojí asi jenom to, že část výpravy se na zpáteční cestu z hřebene vydá zkratkou, která se ukáže být delší a méně pohodlná, ale zpátky k autu naštěstí dorazí ještě těsně před setměním.

jablka

22. den

Konečně vyrážíme zase na vodu… i když ráno je pošmourno a do mokrých neoprenů se nikomu nechce. Nasedáme kousek nad soutokem Pšavis Aragvi a Chevskuraja Aragvi. Z prohlídky víme, že nás nejdřív čeká několik kilometrů trojkových peřejí, zakončených stromem přes celou řeku, který nechává jenom úzký průjezd vlevo. Když se před nám objevuje strom, ukazujeme všem doleva a také tam v pohodě strom objížíme. Druhá loď to také zvládá, ale Breb se Zuzkou a Adam s Klárkou ke stromu přirážejí bokem. Před jízdou jsme jim ještě připomínali pravidlo, že se musí vždy naklonit k překážce, takže je proud necvakne, ale zůstávají sedět v lodích. Co dál? Adam s Klárou se pokoušejí posunout dál doleva, aby strom objeli, ale při tomto složitém manévru už to s tím náklonem nezvládnou a cvaknou se. Ukazuje se, že proud kolem stromu není tak silný, jak se v zakalené vodě zdá, takže si v pohodě stoupají, chytají loď a Adam ještě v proudu honí uplavané pádlo a termosku. Breb se Zuzou potom zvolili ze zapeklité situace podobný postup – vystoupili z lodi do vody, strom obešli a pak zase nasedli. A kdo za to mohl? Kormidelníci svorně tvrdí, že háčci, kteří nezabrali. A háčci zase oprávněně připomínají, že loď přeci řídí kormidelník.

Pod tímto místem se řeka na dalsich ca 15 km sklidňuje. Sice stale pekne tece pres sterkove prahy, ale bez pereji. Perejky se zacnou nenapadne objevovat az ca 5 km pred ukoncenim plavby a dosahuji ca WW 3. Plavbu jsme ukoncili tesne nad prehradou. Za 4 hodiny jsme ujeli 34 kilometrů včetně přestávky na sváču a zahřátí.

Honza s Čankuem jeli stopem pro auta a my si zatím rozdělali pod mostem ohýnek, sušíme věci a dojídáme zásoby. Večer jsme potom ještě navštívili restauraci u hlavní silnice v touze po šašliku. Kosti s troškou masa a hodně tučného ale rozhodně šašlik nepřipomínali a spíše nás zklamaly než potěšily. Tak raději nacházíme místo na zakempování a jdeme spát.

 

23. den

Jedeme do Tbilisi. Čanku a jeho parta uklízejí a přebalují auto, protože se již zítra chystají domů. Naše auto domů nic netlačí a tak jsme se rozhodli, že si pobyt v Gruzii ještě prodloužíme. Ještě je tu několik řek, které jsme nesjeli, a horských hřebenů, na kterých jsme ještě nebloudili. 

Vecer jsme vsichni ve meste pekne pojedli mistni speciality zvane khinkali (testovinove tasticky skryvajici syr, maso, houby, nebo treba bramboru), vyborne salaty, sasliky, kebab... Pak jsme s Anickou zapadli do male poulicni kavarny, kde pekne zive hrali a meli vyborne vino. 

FOTKY V GALERII ZDE

Další článek

4.11.2010 - Kavkaz a řeka Aragvi

Předchozí články

16.10.2010 - Trek po horach jizni Armenie - Zanzegur

9.10.2010 - Autem pres gruzinske hory a zastavka na vode

9.10.2010 - Z Ceskeho Sternberka do Gruzie

30.9.2010 - Pred cestou

O Gruzii a Arménii obecně

 


Newsletter


objednat zrušit

Naše cesta na mapě

ZDE muzete sledovat celou naši trasu, jak ji zaznamenala Čankuova GPS v mobilu.

Větší přiblížení - pouze Arménie a Gruzie

Dále Čanku zaznamenal naše dílčí výlety:

Voda (Gruzie)

Mtkvari (Kura)

Alazani

Pšavis Aragvi

Hory (Arménie)

Zangezur (trek 5 dni a navrat zigulama)

Aragats

 

Copyright © Povoda.cz 2009, Vytvořil: EKdesign.cz, Redakční systém: Merlin CMS